Festival hudebního divadla Opera 2022 se koná již popatnácté. Přináší s sebou vždy velmi zajímavý výběr inscenací českých operních divadel, a to jak kamenných, tak i malých operních seskupení, kterých navzdory obtížným podmínkám stále přibývá. Kde jsou ty časy, kdy se v počátcích festivalu objevovaly jen vzácně. Letos jich festival předvádí osm z celkového počtu devatenácti, tedy v reálu sedmnácti inscenací, když Foersterova Eva nemohla kvůli covidovým opatřením přijet z Banské Bystrice a Křičkův Bílý pán z Ostravy. Od ročníku 2015 festival rozšířil svůj program o nedaleký, a přece zahraniční operní kontext, totiž o tři slovenská operní divadla z Bratislavy, Banské Bystrice a z Košic.
Ve čtvrtek 10. března hostovalo ve Stavovském divadle Štátne divadlo Košice s u nás vzácně hranou Donizettiho operou Roberto Devereux (Ústí na Labem 1975, Ostrava 2015). Košického provedení se ujaly vedoucí osobnosti tamějšího divadla – šéfdirigent Peter Valentovič, režíroval ředitel činohry Anton Korenči, pohybové spolupráce se ujal ředitel baletu Andrej Petrovič. Jejich spolupráce byla příkladná v souladu s minimalistickou scénografií (scénografická spolupráce Pavol Juráš), výraznými videoprojekcemi (Jakub Pišek a Bea Kolbašovská), světelným designem Roberta Farkaše a s kostýmy Mitzy von Hoffmann.
Představení začalo tak, jak je v poslední době v Košicích zvykem – ukrajinskou hymnou v podání divadelního orchestru a sboru. Ano, Košice jsou ruskému vpádu na Ukrajinu mnohem blíž než Praha a přitom jsme, jak dobře víme, pocitově na téže lodi… Opera Roberto Devereux je z roku 1837, z doby, kdy Gaetana Donizettiho postihly velké rodinné tragédie. Na opeře, kterou považujeme za jednu z jeho nejlepších, to zajisté zanechalo stopy. Předehru k opeře zahráli košičtí v o rok mladší pařížské verzi, která začíná citátem anglické hymny God save the Queen.
Holé jeviště ožívalo projekcemi, ať už majestátních staveb nebo interiérů, které většinou v lineárním zjednodušení zpřítomňovaly dějiště. Nejdůležitějším scénografickým objektem byl královský trůn, rekvizitou pak koruna Alžběty I., černé thonetky scénografii doplňovaly. Výrazně quasihistorickým kostýmem byl na počátku Alžbětin královský oděv, který vynikal až kýčovitou zdobností – kamínky, mašličky. Historicky inspirovaný, byť pro libreto Salvatorem Cammaranem modifikovaný příběh probíhal v milostném čtyřúhelníku mezi představiteli vrcholné společenské vrstvy a končil v současných kostýmech jako příběh, jichž je kolem nás dodnes plno. Královna Alžběta I., její oblíbenec hrabě Roberto Devereux, Sára, jeho bývalá milenka a teď žena jeho přítele vévody z Nottinghamu, její manžel.
Během jediného dne královna zestárne o mnoho let, musí se smířit se zradou člověka, kterého miluje a dá jej popravit. Končí tím ta krásná léta jejího osvíceného panování a také její vlastní život. Málokterá role je tak bohatá na zvraty v chování, nabízí tolik a může vzít všechno. To v případě, že představitelka Alžběty I. není schopná obsáhnout všechny pěvecké záludnosti této velmi obtížné partie nebo nedokáže tuto překrásnou postavu naplnit herecky.
A právě představitelka královny Alžběty I. byla tím největším překvapením košické inscenace a jejího pražského představení. Mladá slovenská pěvkyně Eva Bodorová žila na jevišti příběh ženy, která je navyklá hrát svou oficiální roli nedotknutelné panovnice, která je zpočátku stylizovaná až do dokonalé loutkovitosti pohybů. Má nehnutý obličej, pokrytý tak, jak tomu bylo u jejího historického předobrazu bílým líčidlem a výraznými červenými „zdravíčky“. V následující scéně je už oblečená méně formálně a s každým dalším výjevem viditelně stárne. Začne se opírat o hůlku, ztrácí rovnováhu, dospěje až do stádia, kdy je jakoby nenalíčená a bez paruky, ve světlé říze, s bílými vlasy. Eva Bodorová naplnila postavu Alžběty po herecké stránce vrchovatě. Její postupně se rozvolňující mimika je doplněná bohatou a detailně vyvažovanou řečí těla, která prozrazuje její vnitřní život. Největším trumfem Evy Bodorové je však zpěv, její schopnost belcantově zpívat dramatické koloratury, prokázat vzácně vyrovnané hlasové rejstříky v souladu s hereckou suverenitou. Nejen že zvládla po technické stránce naprosto bez problémů veškeré pěvecké nároky role, ale dokázala během zpěvu notu po notě měnit nesčetné nuance barevné, dynamické, výrazové. Podařilo se jí vytvořit dokonalou operní postavu, u níž vůbec nepřemýšlíte, jestli zpívá nebo snad mluví, pouze ji užasle vnímáte a prožíváte s ní naplno tu současnou chvíli.
Uvědomila jsem si, že jsem podobnou situaci už jednou zažila. Bylo to v dubnu roku 1979 ve Smetanově divadle (dnes Státní opera). Tehdy přijela do Prahy vídeňská Staatsoper se Straussovou Ariadnou na Naxu a jako Zerbinetta měla vystoupit mladá Edita Grúberová, tehdy emigrantka. Naše státní supervrchní velení si nepřálo, aby do Prahy přijela. A velký dirigent Karl Böhm tehdy prohlásil, že přijedou buď s ní anebo vůbec ne. A tak se stalo. Poprvé jsem pochopila, že lze koloratury zpívat tak, aby nesly výrazová sdělení směrem k divákům a posluchačům zcela bezproblémově, nejen s vrcholným naplněním pěveckým, ale také s neoddělitelně propojeným hereckým výrazem a emocionalitou. Zerbinetta Edity Grúberové byla velkým vítězstvím, potlesk na otevřené scéně nebral konce.
A teď zpátky do Košic. Dirigent Peter Valentovič má za sebou, jak známo, hodně zahraničních zkušeností a po celá léta spolupracoval právě s Editou Grúberovou. Také na Robertovi Devereux, v němž byla role Alžběty I. její rolí výsostnou. Před dvěma lety nastoupil pan Valentovič s novým vedením košického divadla do šéfdirigentské pozice a spolu s ředitelem opery Rolandem Khern Tóthem naplánovali s Editou Grúberovou, že ač se v roce 2019 rozloučila se svou pěveckou kariérou, bude jejím symbolickým návratem na slovenské operní jeviště, na které od své emigrace nevstoupila, právě role Alžběty I. v košickém Robertovi Devereux. Divadlo na inscenaci pracovalo, byla připravena alternace, ale slavná pěvkyně se s měnící se covidovou dobou přestala zdravotně cítit na tak obtížnou partii. Premiéra se však přece konala, jenomže bez diváků v on-line streamu 9. května 2021. Divadelní premiéru měla inscenace 30. září 2021 a jen o pár dní později, 18. října 2021, Edita Grúberová náhle navždy odešla.
Královna zemřela, ať žije královna! Jak se ukázalo, ve stopách své slavné předchůdkyně kráčí Eva Bodorová jakoby podobně, ale zcela po svém. Absolvovala bratislavskou konzervatoř u Boženy Ferancové, jejíž manžel dirigent Peter Feranec jí vštěpoval, že by se zpěváci měli učit od instrumentalistů, jak pracují se zvukovými barvami a s výrazem. Ostatně dřív, ještě v baroku, byl lidský hlas běžně nahraditelný nástrojem a také naopak.
Dirigent a klavírista Peter Valentovič se doma i v cizině mnohému naučil. Především dobře ví, že má-li belcantový zpěv být opravdu sám sebou, pak je potřeba postupovat v naprostém souznění mezi dirigentem a pěvci. To se zejména v posledních letech u nás nenosí. Dirigent si velmi často vytvoří jen a jen svou architektonickou konstrukci díla a na pěvce nebere zřetel. Sám si škodí… ale také výrazně snižuje účinnost díla na diváky.
V roli Roberta jsme viděli a slyšeli mladého tenoristu Juraje Hollého, který v současnosti působí především v Meiningenském divadle. Zvládl svou roli výborně. Sáru ztělesnila ruská pěvkyně Elena Maximova, s níž se setkáváme na největších světových scénách. Její pěvecký projev byl emotivní, vyvážený, byť chvílemi s dosti značným vibratem. Barytonista Marián Lukáč jako vévoda z Nottinghamu plně prokázal své pěvecké i herecké kvality.
Orchestr i sbor (sbormistr Lukáš Kozubík) vedl Peter Valentovič s plným pochopením pro Donizettiho belcantové mistrovství. Režisér Anton Korenči pracoval s operními herci, zdá se, velmi intenzívně a s úspěchem. Jeho herci jsou jádrem divadelního sdělení. Podpořeni rafinovaným barevným svícením zůstávají neustále ve středu dění. Sbor v černých kostýmech a s černými rouškami před ústy záměrně téměř splývá s temným pozadím jednoduché scény.
Štátne divadlo Košice nám předvedlo, jak by se měl v našich zemích pan skladatel Gaetano Donizetti hrát a zpívat. Děkujeme.
