Růžový kavalír je jednou ze šesti oper, k nimž Richardu Straussovi vytvořil libreto Hugo von Hofmannsthal. Jeho světová premiéra byla v Drážďanech na začátku roku 1911 a o pět týdnů později, už 4. března, ji hrálo pražské Národní divadlo. Tehdy bývala dramaturgie operních divadel nějaká pružnější, než je tomu teď. Na operu tohoto typu si mohou troufnout pouze velká operní divadla, před třemi lety uvedlo Růžového kavalíra Národní divadlo Brno, v pražském Národním divadle jej v listopadu 1996 úspěšně dirigoval Jiří Kout za režie Juraje Herze.
Státní opera Praha, součást Národního divadla, připravila premiéru Růžového kavalíra na 24. listopadu 2022 a přizvala k ní zahraniční inscenátory, kteří přenesli berlínskou inscenaci režiséra Andrease Homokiho (Komische Oper 2006) s její scénografií od Franka Philippa Schlößmanna a s kostýmy Gideona Daveyho. Do jeviště vestavěný palácový pokoj v patinované bílé obsadila v prvním jednání barokizující rozměrná postel s paravánem v pozadí, ve druhém ji zaplnil černý měšťanský nábytek, s nímž se později sesunula podlaha směrem doprava, ve třetím pak zdevastovaný interiér, z něhož odpadává zadní stěna, Oktavián a Sophie téměř v negližé. Maršálka jako jediná si po celou dobu zachovala barokní kostým, měšťané měli odění odpovídající době vzniku díla. V závěru Maršálka svlékla své šaty až do nočního oděvu z prvního jednání a spolu se současným probíhajícím teenagerem a s pověstnou stříbrnou růží odběhla křepce z jeviště. Režisér Andreas Homoki sice zopakoval svou berlínskou inscenaci, avšak závěrečné scénografické řešení přizpůsobil technickým danostem Státní opery a v souvislosti s tím upravil i vyústění inscenace.
Dirigent inscenace Gabriel Feltz (od sezóny 2013/14 hudební ředitel Oper Dortmund a šéfdirigent Dortmundské filharmonie a už pět let také šéfdirigent Bělehradské filharmonie) řídil Straussovu operu s přehledem, měl ji postavenu na bezpečných základech, které souzněly s cílevědomou dramatickou výstavbou Homokiho režie. Orchestr Státní opery se mu po začátečních nepřesnostech poddával velmi vstřícně a vznikla tak mimořádně dramatická, byť i ne do všech podrobností vypracovaná hudební interpretace, která orchestru Státní opery svědčila. Jako sólisté se představili v hlavních i vedlejších rolích především sólisté Národního divadla – Petra Alvarez Šimková jako Maršálka, kterou ztělesnila s velkým nasazením a uplatnila v této nelehké úloze svůj proměnlivý a přizpůsobivý soprán. Strausse pojala především sprechgesangově a během repríz bude jistě ještě dále prozpívávat další detaily role. Jako Faninal se představil Martin Bárta, který předvedl jednu ze svých nejpropracovanějších operních úloh, Slečnou Marianne, společnicí Faninalovy dcery, byla Lucie Hájková, jíž zatím poněkud unikaly středové tóny hlasu. Finský basista Timo Riihonen byl po všech stránkách tím správně neotesaným baronem Ochsem von Lerchenau, Litevka Vera Talerko typově odpovídala představám o Faninalově dceři Sophii. Intrikánku Anninu zpívala zněle Jana Sýkorová, Italským zpěvákem byl Petr Nekoranec, Policejním důstojníkem Pavel Švingr. Jako vynikající Oktavián se představila sólistka Národního divadla Islanďanka Arnheiður Eiríksdóttir, která vytvořila svou zatím vrcholnou roli na pražském jevišti a možná, že ji lze označit dokonce jako její roli životní.
Režisér Andreas Homoki (režijní spolupráce Werner Sauer) zopakoval svou berlínskou inscenaci s určitými úpravami, které si vyžádalo zřejmě především technické zázemí Státní opery. Od operních sólistů vyžadoval plné soustředění na zvláštnosti jednotlivých postav a zjevně trval na značné pohybové aktivitě a uvolněnosti hereckého projevu. V těsné součinnosti s hudebnědramatickou stavbou díla komponoval zlomové scény prostřednictvím souborných pohybových akcí operního sboru.
Rozhodně můžeme považovat tuto inscenaci za jednu z nejzdařilejších z éry ředitele opery Pera Boye Hansena.
