Letošní ročník prestižního Salzburger Festspiele přinesl jako vždy bohatou paletu uměleckých zážitků nabízejících po dobu letních měsíců svrchované hodnoty klasické i moderní tvorby – operní a činoherní představení, koncerty špičkových symfonických těles i koncerty komorní hudby. Vedle toho přidružené akce včetně speciálních pořadů pro děti a mládež, jakož i produkci letního kina se záznamy významných operních představení minulosti i stávajícího festivalového ročníku.
Zaměříme se na operní představení. Jako každým rokem, i letos se nezapomnělo na operní tvorbu salcburského rodáka Wolfganga Amadea Mozarta. Z jeho operní tvorby byla vybrána dvě díla. Jednak jedno z geniálních děl jeho mládí – opera Lucio Silla , s níž ve svých 16 letech triumfoval na prknech milánské opery, jednak jedno z pozdních, vrcholných děl – dramma giocoso Cosi fan tutte o sia La scuola degli amanti (Takové jsou všechny aneb Škola milenců). Jedna ze tří operních stálic na text Lorenza da Ponte.
Obě inscenace měly vysokou profesionální úroveň, co se týče hudebního provedení i výkonů sólistů a kolektivních těles, oběma bylo společné rozhodnutí inscenátorů vymanit se ze stávajících postmoderních trendů a ponechat děj v historickém rouchu, čímž obě inscenace dostaly patinu tradičního, leč přirozeného a žádoucího pojetí operní interpretace, korespondující s tvůrčími záměry autorů hudby a textu.
Mozartova opera seria o třech dějstvích Lucio Silla byla psána pro Milán, kde již předtím uvedli Mozartovy opery Mitridate a Ascanio in Alba. Mozart napsal operu během šesti týdnů a v duchu tehdejší barokní formy opera seria, pro niž bylo typické řazení stroficky členěných árii navzájem propojených secco recitativy za doprovodu cembala. Mozart neměl v úmyslu tuto operní formu, ve své době již značně vyprázdněnou, nějak reformovat, naplnil ji však svou geniální hudební invencí, árie jsou při zachování všech pěvecky náročných koloraturních ozdob, jak si to tehdejší operní hvězdy vyžadovaly, naplněny psychologickou věrojatností i vnitřním napětím a rovněž tak secco recitativy nejsou jen hudební vatou mezi áriemi, ale mají dramatické akcenty i citovou obsažnost. Lucio Silla je ještě typická barokní opera seria s tématem boje o moc, zobrazující politické konflikty ve spojení s milostným syžetem a spletitými soukromými vztahy jednajících postav. V centru děje stojí římský vojevůdce a konzul, diktátor Lucius Cornelius Sulla (v novodobé Italštině Lucio Silla), jehož vůdcovská a politická činnost byla ohraničena lety 138 – 78 př.n.l. V opeře prochází peripetiemi zápasů, dobou války i míru a musí zvládat řadu úkladů a nástrah. Libretista Giovanni de Gamerra položil ovšem těžiště děje do sfér milostných záležitostí lásky a žárlivosti, v jejichž osidlech se zmítá pětice klíčových postav děje – především Lucio Silla se svou vášnivou a neopětovanou láskou ke krásné Giunii, jeho sok v lásce i politický protivník Cecilio a vedle toho další dvojice postav – mladý politický činitel Lucio Cinna a Sillova sestra Celia.
Režisér Marshall Pynkoski , specializující se právě na barokní a klasicistní operu, ve svých produkcích klade důraz na stylově čistou, ovšem v duchu pozdně barokních estetických ideálů formovanou tvarovou dokonalost, ať již jde o scénu, kostýmy, či prostorová řešení jednotlivých mizanscén. Z jeho popudu se zrodila jistě i výprava, jak ji navrhl výtvarník scény a kostýmů Antoine Fontaine . Tedy žádná ozvláštnění, žádná formální exhibice, ale dokonale propracovaná vizuální stránka, beze zbytku iluzivní a doslovná, ať už jde o monumentalizující dekoraci, v podstatě realistickou, v souladu s historickými kostýmy. A to vše s rezignací na výraznější divadelní hyperbolizaci. Z výtvarného pojetí tedy čiší až mrazivý chlad a z kostýmů primární tvarová oproštěnost. To vše ovšem nebránilo pěvcům rozehrávat zde opakovaně své scény s maximální citovou vybičovaností a dramatickou extrovertností, i když samotné mizanscény byly dosti ploché a aranžmá víceméně nenápadité. Navíc výtvarný design, odpovídající životnímu stylu 18. století, byl nahony vzdálen antice, tedy i v tomto směru byla režie a výprava postavena na časovém posunu, třebaže barokní oděvy jsou pořád ještě historickými kostýmy a ne tedy současná módní konfekce. Ale pořád je lepší takto vnitřně „vybrakovaná“ režie a klasicky uměřená výprava, než dnešní oděvy a sektorový nábytek, v nichž se poslední dobou operní inscenace většinou realizuji.
Naštěstí dirigent Marc Minkowski obsáhl plně zvukové a dramatické dimenze Mozartovy partitury a se svým orchestrem z Grenoblu, který sám založil roku 1982, uskutečnil opravdové operní hody. Už předehra zaujala svěžím a dynamicky pestrým zvukem, a také během celého večera byla radost slyšet Mozartovu hudbu v takové tonální čistotě a zvukové brilanci v perfektně laděných historických nástrojích a ve skvostné dirigentské kreaci Marca Minkowského, pamatující na každou hudební frázi, ba i na každou notu a dávající všem zdánlivě nadbytečným ozdobám, bez kterých se ovšem barokní styl neobejde, dramatický obsah a smysl. Takže Minkowského nastudování opery Lucio Silla, se kterou sklízel Mozart jako šestnáctiletý roku 1772 skutečný triumf, se rozhodně zapsalo do dějin salcburského festivalu. A v této souvislosti je třeba ocenit, že inscenace této opery – obdobně jako i další Mozartova opera Cosi fan tutte – proběhla bez škrtů a těch bezmála čtyři hodiny (tedy včetně dvou přestávek) jsme díky dirigentovi, jeho skvělému orchestru a také sboru a díky pěti jedinečným sólistům ani nedutali.
Mozart napsal v Luciu Sillovi skutečně náročné a pochopitelně že efektní party, důmyslně vyšperkované finesami pěveckého umění. Sólisté v těchto partech doslova excelovali. Především Rolando Villazón v roli titulní slavil svůj další comeback, zaměřuje se zřejmě poslední dobou právě na mozartovské role, vyhovující mu pěveckým stylem i rozsahem, part Lucia Silly podal se strhujícím dramatickým výrazem a v duchu vyhraněné, sebestředné podoby krutého diktátora charakterizoval mužnými a hutnými tóny, se vší pěveckou jistotou a spontaneitou. Také dámy zvládly mozartovský styl dokonale. Představení dominovala svým výsostným pěveckým a hereckým uměním Olga Peretyatko jako Giunia s dramatickým nábojem v hlase i nezbytnými perlivými koloraturami. Její poměrně tmavý hlasový materiál se vyznačuje neobyčejnou tvárností i znělostí v celém rozsahu, od rezonujících hloubek přes razantní středy až po oslnivé výšky, vše pak v obdivuhodné barevné kompaktnosti. Její podání partu při vší virtuozitě se nezbavuje ani na okamžik přirozeného výrazu a emocionálního prožitku, i náročné koloratury jako by mimochodem sypala z rukávu. Vedle ní vyznívala Eva Liebau jako Celia hlasově subtilněji, byla jí svou světlejší barvou vhodným kontrastem, i když její koloratury svítily jásavou jiskřivostí a obdivuhodnou pohyblivostí.
Zbývají ještě dvě mužské role dané dnes do vínku pěvkyním. Také obě představitelky „kalhotkových rolích“ zvládly mozartovský styl dokonale a doslova excelovaly. V roli vyhoštěného senátora Cecilia Marianne Crebassa zaujala v rozměru hrdinské postavy hlasovým projevem v potemnělých barvách, obdivuhodných intervalových skocích, vášnivým prožitkem i pěvecky jistými pohyblivými pasážemi v technicky náročných pasážích. Její mezzosoprán nese v sobě tragickou zádumčivost i osobitou odevzdanost. Rovněž tak Inga Kalna v roli římského patricije Cinny strhovala svým dramatickým sopránem i stylově dokonalým uchopením pěveckého partu, jakož i dokonalým adekvátním převtělením do podoby energického a zásadového politika, jemuž je svaté blaho a prestiž římské republiky. Také orchestr Les Musiciens du Louvre Grenoble a sbor Salzburger Bachchor (sbormistr Alois Glaßner ) odvedly svou práci na vysoké profesionální úrovni.
