Inscenátoři opery Cosi fan tutte – režisér Sven-Eric Bechtolf a scénografové Rolf Glittenberg (scéna) a Marianne Glittenberg (kostýmy) – se rozhodli vymanit z „prokletí aktualizace“ a příběh sázky na věrnost sester Fiordiligi a Dorabelly ponechali v historické době, v dobových kostýmech i dekoraci. Na jevišti dominoval velký skleník, jakási zimní zahrada s palmami, oleandry a dalšími exotickými květinami a ještě k tomu s bazénem uprostřed, který byl v řadě situací vtipně a nápaditě využit. Hned při předehře se tu obě sestry za asistence komorné koupaly, později si tu filozof don Alfonso osvěžoval své nohy. Skleník byl na točně a tak bylo možno z druhé strany položit svatební stůl i další nábytek odpovídající vývoji děje. Do bazénu také mrštila rozzuřená Dorabella kávovar, ten se rozpadl na kusy a poté jeho součásti komorná Despina síťovým naběrákem obtížně vytahovala z vody. Kostýmy nebyly sice rokokově „načančané“, spíše klasicistně střídmé, ale rozhodně odpovídaly době konce 18. století. Tedy době, kdy opera vznikla. Sama režie sice v komických situacích nápaditostmi příliš neoplývala, byly však přehledné a měly svou logiku. Převleky mladých důstojníku za urozené Albánce byly spíše decentní, zato však převleky komorné Despiny za doktora a posléze notáře už díky své představitelce Martině Jankové upoutávaly hyperbolizovanou nadsázkou a tyto scény, jako by vystřižené z commedie dell´ arte se staly komediálními vrcholy inscenace. Dobře bylo využito rovněž v nepočetných scénách sboru a komparsu. Těžiště ovšem leželo na jednotlivých představitelích a představitelkách, všichni s evidentním gustem vychutnávali komediální peripetie sázky, kde v celé paletě výrazů přiblížili typické vlastnosti mladých milenců, mužskou ješitnost i ženskou přelétavost, tedy hlavní téma opery, kdy zapřisáhlá láska se rozplývá díky podlehnutí hříšným svodům. Martin Mitterrutzner (Ferrando) akcentoval lyrickou roztouženost, zatímco Luca Pisaroni (Guglielmo) cynickou světáckost a dravost, rovněž tak psychologicky odlišně charakterizovaly pěvkyně postavy obou sester – Malin Hartelius (Fiordiligi) citovou nezlomnost a zásadovost, aby pak o to nečekaněji vyznělo její selhání, naproti tomu Marie- Claude Chappuis (Dorabella) působila živelně, až s hysterickou sveřepostí nemajíc ovšem daleko k frivolnosti a dychtivé neukojenosti. Dominantní pozici rezonéra si po celý večer udržel Gerald Finley (don Alfonso), jakož i už zmíněná Martina Janková jako Despina si přišla pěvecky a herecky na své a tak obhájila své již dosažené místo ve svém oboru.
Dirigent Christoph Eschenbach nepřinesl nějak převratnou koncepci, jeho pojetí navíc působilo poněkud těžkopádně a také časté změny temp neměly vesměs logiku, přitom však byla z celého představení patrná snaha se zvukem pracovat s uvážlivým procítěním a nepodcenil ani sebemenší secco recitativy v prezentaci dramatického a komediálního výrazu. Přínosem bylo nastudování opery bez jediného škrtu, takže jsme tu slyšeli jak dosud běžně škrtané pasáže v secco recitativech, tak i hudebních číslech, jako třeba duettino č. 7 důstojníků Al fato dan legge z 1. dějství anebo Ferrandovu árii č. 24 Ah lo veggio quell´anima bella z 2. dějství. Představení tak trvalo s asi tak půlhodinovou pauzou bez deseti minut čtyři hodiny, ale v divadelním sále, který nese po rekonstrukci Mozartovo jméno, je to do značné míry pochopitelné a žádoucí. V době, kdy se dnes již uvádějí barokní opery či kompletní partitury děl „velké“ francouzské opery čítající často 4 až 5 a půl hodiny. Tato časová dimenze, dosud tolerovaná toliko u tvorby Richarda Wagnera, se dnes stává celkem běžnou provozní záležitostí, byť u opery Cosi fan tutte dosti neobvyklou, ale rozhodně přínosnou. Ovšem tato skutečnost posluchače zaskočila. Já osobně vítám, že po těch všech inscenacích zavlékajících tuto operní hříčku do prostor dnešních diskoték, letištních hal a panelákových bytů jsme měli možnost spatřit opět děj v odpovídající době.
