Letošní ročník salcburského festivalu pochopitelně zachytil významné jubileum obou klíčových postav operního umění, koryfejů romantismu, kteří se shodou okolností narodili ve stejném roce, bylo to před dvěma sty lety. Tehdy se narodili dva géniové, bez kterých bychom si dnešní operní repertoár nedokázali představit. Jsou to Italský skladatel Giuseppe Verdi a německý skladatel Richard Wagner, v jejichž díle kulminovaly rovněž i národní podoby operního žánru, ve své době určované svébytnými vývojovými prvky romantismu. V mnohém lze oba tvůrce vidět jako slohové antipody, avšak tito oba velikáni nedílnou měrou výrazně poznamenali vývoj romantické opery, oba povýšili hudebně operní žánr dramatického umění, kde se zpěv stává nikoliv prostředkem k exhibici operních primadon, ale vždy důsledkem té které dramatické situace, projevem psychologického rozpoložení té které postavy i dramatickou expozicí zvoleného tématu. Samozřejmě, že Verdi v sobě nese vývojové tendence typické pro italskou operu, zatímco Wagner ve svém pojetí Gesamtkunstwerku dává větší prostor hutné instrumentaci i monumentalizaci mytologických a historických látek.
Z tvorby Giuseppe Verdiho byly zařazeny dvě inscenace – Falstaff a Don Carlo , které ještě doplnily další dvě opery – Nabucco a Giovanna d´Arco . Obě v podobě koncertního provedení. Tentokrát jsme byli svědkem dvojího přístupu v inscenační praxi. Inscenátoři Falstaffa – režisér Damiano Michieletto a scénografové Paolo Fantin (scéna) a Carla Teti (kostýmy) – si toto skvostné dílo ovšem zcela podrobili své inscenační koncepci. Falstaff byl pokřiven natolik, že jednání postav i většina situací ztrácely logiku a smysl. Vše se odehrávalo v jakémsi domově důchodců, kde v jakési hale s několika pohovkami posedávaly či polehávaly jednotlivé postavy, byly tu přítomny vlastně nepřetržitě, takže nebylo zřejmé, kdo z nich se účastní té které situace a kdo tu jenom okouní. Kolem nich kroužili a neustále pobíhali zaměstnanci starobince, motali se tu nepřetržitě všelijací lidé, kteří s vlastním dějem neměli vůbec nic společného. V zadním plánu, otevřenými dveřmi, bylo vidět do přilehlých místností. Probíhal tu rutinní život, běžný v každém starobinci, i s dalšími frekventanty, kteří bez ohledu na děj konzumovali svačinu a setkávali se s osobami z venku.
Režisér Damiano Michieletto uplatňuje zřejmě jakýsi princip „divadla na divadle“, což mělo patrně ospravedlnit, že občas postavy přicházejí a odcházejí oknem, že se vynořují ze země, ale Falstaffův sen, kde ho „oblažují“ hned čtyři mladinké ošetřovatelky najednou, nemá s příběhem rytíře, kterého chtějí „ veselé“ paničky vytrestat za jeho troufalost, nic společného. Inscenace tedy není o potrestaném náfukovi a podvodníkovi, ale nostalgickou „pohádkou“ o nesplněných touhách a snech lidí toužících po slávě a uznání. To jsem se ovšem dočetl, z jeviště se to nepozná, zrovna jako se nepozná, že obyvatelé starobince jsou frekventanti azylového domu pro „vysloužilé“ operní veterány a někdejší operní divy, tedy něco takového, co r. 1899 založil sám Verdi. A že tedy děj je něčím jako obživlými vzpomínkami na jejích někdejší divadelní slávu či dodatečnou realizací jejich nesplněných tužeb. Jde tedy o sen, anebo skutečnost? Anebo se obě tyto „veličiny“ navzájem prolínají? To vše není z jevištních akcí vůbec patrné.
„Znásilnění“ Verdiho opery bylo natolik závažné, že tu nepomohly ani znamenité pěvecké výkony a to především zkušeného představitele titulní role. Ambrogio Maestri si rytíře Johna Falstaffa zahrál již v mnoha inscenacích a komediální polohu s poryvy tragické beznaděje s mnoha nuancemi má takříkajíc „v malíčku“, jeho chvástavost a poživačnost překypuje životní energií i vrozenou panovačností, aby o to víc propadal těžkým depresím. Po hlasové stránce i ekvizitními tóny v celém rozsahu partu má nesporně primát. Už svou robustní postavou a navíc svými dispozicemi obsáhnout široké spektrum tragikomického výrazu a takřka neohraničenou škálou barevných, dynamických, tempových a výrazových poloh doslova fascinoval. Nebyl ovšem sám, kdo v tomto představení exceloval. Jedinečně ho doplňovali představitelé a představitelky dalších postav, ať už to byli v ženských rolích Fiorenza Cedolins jako rafinovaná Alice Ford, oslňující dokonalou pěveckou technikou i kultivovanými nádhernými mezzavoce, Stephanie Houtzeel jako pohotová Meg Page, Eleonora Buratto jako dovádivá Nannetta, upoutávající navíc osobitou barvou hlasu i křehkým lyrickým podáním role, a Elisabeth Kulman jako potměšilá, všemi mastmi mazaná Mrs. Quickly, provokující svými dunivými hloubkami a disponující barevně kompaktním hlasem v celém rozsahu partu, anebo v mužských rolích Massimo Cavalletti coby žárlivý Ford, přesvědčující bravurní komediální pohotovostí i nevšedním, tvárným sametovým barytonem, Javier Camarena jako dychtivý Fenton s podmanivou „špičkou“ ve vyšších polohách partu a v hyperbolizované komediální nadsázce vedené postavy Dr. Cajuse (Luca Casalin ) i obou proradných a drzých rytířových sluhů – Gianluca Sorrentino (Bardolfo) a Davide Fersini (Pistola). Po pěvecké stránce zvládli všichni své role beze zbytku a i v pokřiveném pojetí se pokoušeli svým postavám dát, což jejich jest. Ale co měl dělat Mr. Ford alias Mr. Fontana, upoutaný na invalidním vozíku, a jak věrně sehrát půlnoční scénu u Hernova dubu v hale mezi židlemi a pohovkami.
Dirigent Zubin Mehta ovšem partituru poslední Verdiho opery, zřejmě svým způsobem z kompozičního hlediska jedné z „nejpožehnanějších“ oper vůbec, dokázal realizovat v oslnivém zvukovém gejzíru se skvěle propracovanými vokálními liniemi i tempově promyšlenou stavbou všech výstupů. Jeho životní zkušenost a zejména smysl pro gradaci ansámblových scén se zasloužily o to, že alespoň po hudební stránce, nehledě na to, co se nesmyslného právě odehrávalo na scéně, si mohli diváci odnést z večera i něco pozitivního a že se alespoň v Mehtově hudebně dramatickém pojetí podařilo navodit odpovídající stylovou atmosféru.
