Tvorba Richarda Wagnera byla v Salcburku až na Karajanem založené Osterfestspiele většinou opomíjena. Zřejmě z ohledu na současně probíhající wagnerovský festival v Bayreuthu, který se tvorbou Wagnera zabývá výhradně. Vzhledem k tomu, že letos v Bayreuthu Mistry pěvce norimberské neuváděli, bylo tedy namístě, že se do inscenace tohoto díla pustili právě v letošním ročníku salcburského festivalu. Překvapením bylo radostné zjištění, alespoň pro nás, kteří postmodernistické exhibice neakceptujeme, že jeden z koryfejů postmoderní režie, jeden z nebojácných aktualizátorů Stefan Herheim pojal „Meistersingery“ víceméně tradičně. Jako výtvarný rámec zvolil dobu biedermeieru jak v dekoraci, tak v kostýmech, toliko Beckmessera ponechal pitoreskně oblečeného z autentické doby 16. století. Do toho všeho zapojil v řadě scén, především však při pouliční rvačce ke konci 2. dějství, obživlé postavičky z pohádek bratří Grimmů. Bůh ví, proč. To snad mělo navodit atmosféru, že celý děj „Mistrů pěvců“ je takovou mnohorozměrnou „německou pohádkou“. Ale budiž, humor je v této Wagnerově grandiózní opeře vždy jenom ingrediencí, která činí zejména vypjatý nacionalismus díla stravitelnější, nehledě samozřejmě na to, že základní myšlenka Wagnerova díla o propojení tradice a novátorství, zůstává účinná a aktuální. Při předehře tu sice režisér exponoval zamilovaného Hanse Sachse v noční košili a v čepci se střapcem, který pobíhal po scéně a cosi zběsile zapisoval. Že by to celé byl jenom jeho sen? Buch suď! Ale všem dalším výstupům ponechal jejich podobu v duchu Wagnerových představ. Scéna (Heike Scheele ) byla v podstatě realistická, byť stylizovaná, využila plně širokoúhlý prostor jeviště, který funkčně rozčlenila na menší sektory, využívající také horizontální členění. Kostýmy (Gesine Völlm ) byly historické, byť posunuté směrem k 19. století, ale postava městského písaře Beckmessera byla přitom, jak jsem již podotkl, v dobových pufnách a dobovém koletu. Sbor byl kostýmován se vší barevnou i tvarovou rozmanitostí. Představitelé různých řemeslnických cechů byli rovněž přiléhavě oblečeni a také ponocný (Tobias Kehrer ) zůstal ponocným, byť ho nakonec ranila mrtvice či co. Vtipné byly nástupy „mistrů pěvců“ na Festwiese i taneční kreace na této všelidové slavnosti. Nacionální patos díla byl zachován, ale posazen do souběhu s komediálně laděnými situacemi. Lpění ortodoxních zastánců na prestiži a již vyčpělé formě bylo převálcováno životem, který si nedá v citové rovině poroučet ani se svazovat do jakýchkoli regulí. Snaha o dodržování „pravidel“ byla dána do kontrastu s přirozenými city vzájemné lásky Evičky (Anna Gabler ) a rytíře Stolzinga (Roberto Saccà ).
Vedle toho řadou humorných prvků oplýval druhý zamilovaný pár učedníka Davida (Peter Sonn ) a chůvy Magdaleny (Monika Bohinec ). Již evidentně postarší Evina chůva mladého ševcovského učedníka do tajů lásky zasvěcovala a jemu to zřejmě takhle vyhovovalo. Samozřejmě, že u Herhaima dominoval především městský písař a merkýř Beckmesser (Markus Werba ), který ať už při zpackaném dostaveníčku, či přehnaně důležitě pedantské póze při audici Stolzinga na mistra pěvce a rovněž tak při blamáži v soutěži o ruku Evy, se dokonale zesměšnil. Ani Walther von Stolzing nebyl jenom hlásnou troubou reformních názorů, ale jakýmsi buřičem a odbojníkem proti zapšklé mašinerii dobových zvyklostí. Rovněž tak Eva, poněkud hysterická ve svých výlevech, přinášela neobvyklé komediální polohy, v nichž zesměšnila představy svého otce, zlatníka Pognera (Georg Zeppenfeld ), že bude sloužit coby zkušební kámen stvrzující podstatu nepostradatelnosti cechu mistrů pěvců norimberských. Hans Sachs (Michael Volle ) se zmítal mezi potřebou těžit z přirozené autority básníka a skepsí beznadějně zamilovaného vdovce toužícího po Evině lásce, ovšem velkorysostí a smyslem pro spravedlnost dokázal uvést vše na pravou míru. Představení hýřilo vtipem, sarkasmem i lyrikou a všechny výstupy měly svoji gradaci, navíc toto snad jediné komediální dílo velkého reformátora prostoupila jistá grotesknost, což vše ve svém režijním konceptu využil Stefan Herheim měrou vrchovatou. Příkladem toho budiž třeba velká bota, kterou Sachs při Beckmesserově dostaveníčku příštipkařil a která samozřejmě nemohla být onou obuví, kterou, jak to má být v této situaci, dodělává, aby tak odvedl rozdělanou práci na zakázce, jejíž nesplnění písař Sachsovi v předchozím aktu vytkl. Ale tato velká botka přinesla rovinu naddimenzované formy, což v celku Herheimovy inscenace působilo logicky, ba nápaditě. Scéna sama pracuje s různými měřítky. Sachsova světnička, realisticky pojednaná, se postupně v jisté výseči zvětšuje, aby vytvořila adekvátní prostor pro to které dějství.
Kritický ohlas byl ovšem příznačný, byl obrazem dnešní totální názorové dezorientace. Dočetli jsme se, že Stefan Herheim na scéně vytváří jakési pitoreskní „živé obrazy“, jež slouží jako pastva pro oči. Co tím však chce Stefan Herheim říci? Je to prý odepření kritického komentáře k dnešku! Chválabohu! Proč by nemohly být kostýmy divadelně barvité a krásné, proč by nemohla být dekorace velkolepá a zároveň realistická? Nesmí se zapomínat, že opera je především divadlo, a tedy pořád ještě „elitní podívaná“ a je nemístné zneužívat lásku širokého publika k opeře k tomu, aby se jí podstrkovala nějaká politická či existenciální témata hodící se do parlamentu, na stránky novin anebo stranické konference.
Představení bylo sólisticky vypracované, jak pěvecky, tak výrazově v dokonalé syntéze, nebylo zde malých rolí, každá pěvecká fráze měla své napětí i komediální nadsázku. Vše se vyznačovalo komediálním „přeháněním“, ať už šlo o polohu lyrickou, či patetickou.
Dirigent Daniele Gatti Wagnerovu partituru pečlivě rozkrývá, objevuje tu i rozmanité kompoziční a zvukové detaily. Jedinečně pospojoval tříšť epizodických výstupů, aby vše vygradoval v mohutný chvalozpěv lásky a umění. Představení jedné z nejobsáhlejších partitur nemělo hluché místo a prokázalo nesmrtelnost Wagnerova operního stylu. Samozřejmě, že se o úspěch večera zasloužily plnou měrou také orchestr Wiener Philharmoniker , především jeho báječné smyčce a okouzlující dřevěná dechová harmonie, a sbor Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor (sbormistr Ernst Raffelsberger ), jejichž výkony dosáhly opravdového interpretačního vrcholu.
