Další Wagnerovo dílo Rienzi der letzte der Tribunen , v pořadí jeho třetí opera, již plně obsáhlo Wagnerovu genialitu, přineslo jeho kompoziční principy leitmotivů, prokomponovaných velkých celků i pro něho typickou potřebu „nekonečných“ melodii. Rienzi také naznačil, že Richard Wagner uvažuje v patetických, dynamicky složitě vrstvených scénách, kde se důsledně propojuje téma boje o moc s poměrně jednoduchým milostným syžetem a motivem sebeobětování. Rienzi je v podstatě historické drama a příběh posledního římského tribuna Coly Rienziho umožnil Wagnerovi exponovat scény mocenských spiknutí, proměnlivost sympatií davu i věrolomnost církevních prelátů. Salcburský festival volil toliko koncertní provedení, ale i to patřilo pod taktovkou dirigenta Philippa Jordana k nesporným uměleckým vrcholům letošního ročníku salcburského festivalu. Symbióza dirigenta, sólistů a kolektivních těles byla příkladná. Dirigent Philippe Jordan akcentoval každou hudební frázi s maximální dramatickou účinností a to i při lyrických výjevech Rienziho sestry Irene, kde zaujala nádhernou barvou mladodramatického sopránu Emily Magee a mladého šlechtice Adriana, „kalhotkové role“, kterou pojala altistka Sophie Koch se vší vervou a veškerým nasazením. Rovněž tak Christopher Ventris v roli titulní prezentoval vypjatou tenorovou partii s maximální dramatickou sevřeností, jakož i představitelé obou znepřátelených šlechtických frakcí – Georg Zeppenfeld (Steffano Colonna ) a Martin Gantner (Paolo Orsini ) – a rovněž tak i Robert Bork v roli papežského legáta kardinanála Orvieta vytvořili plastické a dramaticky vypjaté postavy. A což teprve skvělý Gustav Mahler Jugendorchester a neméně jedinečný sbor Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor (sbormistr Jörn Hinnerk Andresen ), tak dokonalou souhru i zvukové vzepětí se hned tak neslyší.
