Soudobou operní tvorbu reprezentovala inscenace opery Gawain . Její autor, britský skladatel Harrison Birtwistle (nar. 1934), patří dnes k mezinárodně uznávaným veličinám moderní hudby. Jeho začátky ovšem nebyly procházkou růžovým sadem. Když celebrita anglické hudby Benjamin Britten na protest opustil premiéru jeho první opery, ztratil Harrison Birtwistle chuť do další práce a věnoval se hudebnímu životu ve svém rodném městě Accrington a cesta z provinčního hrabství Lancashire do širého světa se nutně oddálila. Teprve po Brittenově smrti dostala jeho kariéra strmý vzestup, získával uznání kritiky i obecenstva, které si postupně zvykalo na jeho hudební rukopis, kombinující atonalitu s uvolněnou formou tradiční kompozice. Harrison Birtwistle se uplatnil v mnoha žánrech, r. 1988 byl povýšen do šlechtického stavu a dnes coby nestor se stal takovou „vlajkovou lodí“ soudobé britské hudby. Jeho třetí opera Gawain měla premiéru r. 1991 v Covent Garden, úspěch byl značný, ale skladatel ještě dvakrát dílo dopracoval. Libretista David Harsent (nar. 1942) sáhl pro námět do okruhu, ve Velké Británii téměř posvátných, legend o králi Artušovi a jeho rytířích s hlavní postavou Gawaina, synovce krále Artuše. Ten zde prožívá za zdmi středověkého hradu řadu dramatických a milostných scén. Dějištěm je jednak sídlo krále Artuše (po anglicku King Arthur), který tu vystupuje sice již slepý a ochrnutý, ale stále pevně třímající vládu v rukou, prostě diktátor. Na jiném středověkém hradu sídlí Bertilak de Hautdesert se svou chotí a právě sem zavítá Gawain. Děj je rozložen do několika let s ústředním motivem souboje mezi Gawainem a „Zeleným rytířem“, který Gawaina vyzval před lety na souboj. Rytíř dává všanc svojí hlavu, a když již vše nasvědčuje tomu, že Gawain souboj prohraje, dojde k nečekanému zvratu a Gawain přece jen třímá v ruce rytířovu useknutou hlavu. Nakonec ovšem Gawain svou životní pouť prohrává. Rozsápán a poté sněden od svých vlastních soudruhů.
Opera nemá plynulý děj, je rozložena do řady kontrastních scén a volně na sebe navazujících epizod, takže celek působí spíše jako takový kaleidoskop groteskních, absurdních situací. Nejdůležitější je atmosféra prostředí potemnělého hradu, ponurých nocí a strašidelných zjevení. Tajuplná a přízračná scenerie hradního nádvoří s řadou výmolů a hrbolů, kde se za bouřlivé noci otevírají rakve, nebožtíci stávají z hrobů, tajemní rytíři, celí zarostlí, zaprášení a zamračení, a ženštiny s rozcuchanými vlasy se promíchávají se sluhy a zuboženými, umolousanými bezprizornými tuláky. Dílo přináší totální obraz apokalypsy, inscenace to ještě zvýraznila. Díky režii (Alvis Hermanis ) a scénografii (scéna: Alvis Hermanis , kostýmy: Eva Dessecker ) postihla genialitu díla se vším všudy. Nezapřelo se, že režisér byl zároveň i výtvarníkem scény. Potemnělé scéně dominují hradby středověkého hradu s vysokou bránou a padacím mostem uprostřed, na levé straně vidíme siluetu někdejší továrny, na pravé straně vrakoviště aut a před nimi na hromadě odpadků sedí čarodějnice Morgan le Fay. „Zelený rytíř“ vjede na nádvoří na obrovské maketě dřevěného koně na podstavci na kolečkách. Sbor i sólisté jsou částečně v dobových kostýmech, částečně v aplikacích dnešních oděvů. Jako by vše – a nejen rytíři – bylo pokryto zelenavým mechem, jako by vše prostupoval trouchnivějící rozklad a plíseň.
Představení v poloze naturalismu bylo až přesyceno drastickými scénami plnými krve, sexu a trýznivé bolesti i nenaplněné touhy. Jednotlivé scény neustále pulzovaly dramatičností a groteskní hyperbolizací. Výtvarnému pojetí dominoval v dekoraci i kostýmech pocit mentální vyšinutosti i hmatatelného hnusu, jako by vše bylo pokryto nánosem výkalů, zvratků a moče, jako by postavy se musely brodit špínou a blátem. Ovšem o to víc vynikly u jednotlivých postav jejich potřeby formovat jednotlivé situace podle svých představ a defektní svět napravovat pseudohrdinstvím a pomyslnou aktivitou, která se nakonec vždycky rozplizne do ztracena. Nepochopil jsem zcela, proč dvě tak důležité postavy – Gawainův hostitel Bertilak de Hautdesert a mechem obrostlý „Zelený rytíř“ – byly ztvárněny v inscenaci jedním hercem, ale snad to byl záměr skladatele a libretisty.
Dirigent Ingo Metzmacher při vší snaze postihnout svébytnosti Birtwistleho partitury a jeho kompoziční metody, kde se motivy i celé sekvence točí neustále dokola, jako by šlo o nepřetržité „rondo“, což jistě vytváří pocit nekonečnosti a svým způsobem i bezvýchodnosti, zůstal přece jen intepretaci díla leccos dlužen. Určitá místa neměla onu Birtwistleho stylu odpovídající rytmickou kontrastnost a odstíněnou dynamickou paletu, přesto však ani po zvukové, ani po výrazové stránce nebylo vokální podobě inscenace co vytýkat. Představení se opíralo o skutečné osobnosti, vesměs šlo o strhující výkony. Byli to Christopher Maltman (Gawain), John Tomlinson (The Green Knight/Bertilak de Hautdesert), Laura Aikin (Morgan le Fay), Jennifer Johnston (Lady de Hautdesert), Jeffrey Lloyd-Roberts (King Arthur), Gun-Brit Barkmin (Guinevere), Andrew Watts (Bishop Baldwin), Brian Galliford (A Fool), Ivan Ludlow (Agravain) a Alexander Sprague (Ywain). A také orchestr ORF Radio- Symphonieorchester Wien a snad ještě více sbor Salzburger Bachchor odvedly svou práci na opravdu festivalové úrovni. Takže představení Gawaina se stalo logicky jedním ze zlatých hřebů letošního festivalového ročníku.
Summa summarum: Na letošním festivalu se objevily vedle sebe jednak pozůstatky trendu vše aktualizovat, posuny doby děje do dnešních dnů, jednak vedle toho tři inscenace s divadelně atraktivní dekorací a barvitými kostýmy odpovídajícími době a místu děje. Říká se, že jedna vlaštovka jaro nedělá. Ale jsou-li tři? A ještě na tak exponovaném místě jako je operní festival v Salcburku. To už může být znamení obratu. Doufejme, že se začalo blýskat na lepší časy. Že už bude možná „avantgardním“ výbojem inscenovat opery v dimenzích, jak je autoři napsali, že už odeznělo „prokletí aktualizací“ a vše se vrátí do normálních kolejí.
