Weill napsal svůj balet chanté Die sieben Todsünden (Sedm smrtelných hříchů, 1933) až po populárních Die Dreigroschenoper (1928) a Austieg und Fall der Stadt Mahagonny (1930). Řada režisérů (a zpěvaček) miluje tento příběh dvou sester, které opustily rodnou Louisianu a vydaly se do sedmi velkých amerických měst v naději, že si za sedm let vydělají tolik, aby si mohly koupit domek na Missisippi. Možnost zpodobnit na jevišti sedm smrtelných hříchů, s nimiž se sestry na své cestě setkají – pýchu, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost – je pochopitelně neodolatelná.
Spojení s Pucciniho jednoaktovou komedií Gianni Schicchi (součástí triptychu, jehož dalšími částmi jsou Il tabarro a Suor Angelica) je však neobvyklé – až doteď jsem se s ním nesetkala – a premiéra obou děl v Göteborgské opeře slavila 21. října u místního publika velký úspěch.
Vizuálně atraktivní scénický návrh a do jisté míry i režie byly viditelně inspirovány plátny slavného amerického malíře Edwarda Hoppera (1882-1967), jehož window paintings s jejich statickými, tajuplnými postavami snad zpodobňují osamocenost a obavy jednotlivců v rámci americké společnosti první poloviny 20. století. Okna domu na jevišti, s jejich sotva se pohybujícími obyvateli uvnitř, ostře zářila v ponurém okolí, a celek skvěle evokoval dobu a cestu obou sester Amerikou. Inteligentní a nápaditá režie Davida Radoka, invenční scéna (Lars-ÅkeThessman) a choreografie (Thomas Wilhelm) se vyplatily.
Anna a její sestra jsou ve skutečnosti dvě stránky stejné postavy. Operu si totiž objednal v roce 1932 zámožný Angličan Edward James, jehož žena Tilly Losch byla baletka velmi podobná Weillově ženě, zpěvačce Lotte Lenya. James dobře věděl, že Weill bude určitě psát dílo pro svou slavnou ženu, a proto si vyžádal ve smlouvě, že tančit oproti ní bude Tilly Losch. Proto byl příběh takto koncipován již při objednávce díla v Paříži, ještě než Brecht začal psát libreto.
V göteborgské inscenaci zpívala Annu Edda Magnason a Sara Suneson vystoupila jako Anna II; kvartet mužů (Rodina) splňuje v díle roli klasického řeckého sboru. Edda Magnason není školená zpěvačka, a ačkoliv v prsním rejstříku má její hlas příjemnou barvu, je to hlas malý, a musel proto být amplifikován. Navíc byly změny z jednoho rejstříku do druhého příliš zjevné a ne vždy právě obratné. Ve Švédsku se Magnason proslavila rolí slavné švédské jazzové zpěvačky Moniky Zetterlund ve filmu Monica Z. (2013; za roli získala „švédského Oscara’“- cenu Guldbagge). O zpěvačce, která studovala i kompozici, je údajně známo, že ráda přijímá výzvy, a někteří místní novináři se proto domnívají, že role Anny I je pro ni správnou cestou k dalšímu vývoji její kariéry.
Magnason má velmi dobrou pohybovou kulturu – ve srovnání s profesionální baletkou v roli Anny II si nezadala – a roli ztvárnila dobře. Nicméně jakkoliv chápu, že ve švédském kontextu mělo její obsazení do role své důvody, stále nejsem zcela přesvědčena, zdali bylo rozhodnutí úplně správné. Jak se k tomu vyjádřil režisér David Radok? „Nemám rád vyřvané soprány“, řekl mi během krátkého rozhovoru o přestávce. „Řada sopranistek se časem vrhne na Weilla, protože si myslí, že toho ještě uzpívají. A nemám rád ani muzikálové hlasy…“ „A co kdyby Annu zpívala například Angela Denoke?“ „To by bylo něco jiného. Jak už víte, Edda Magnason se tady ve Švédsku proslavila filmem o jazzové zpěvačce. A na jevišti je poprvé!“
Weillův styl ukázat pomocí precizních hudebních symbolů naprosto přesně hluboké poselství textu byl v díle plně vyvinut, a aby měla tato jednoaktovka dopad, musí být interpretována se stejnou přesností jak na scéně, tak v orchestru. Všichni zpěváci měli dobrou pohybovou kulturu, a zřejmě se i bavili, kvartet mužů však nebyl zcela vyrovnaný, pokud jde o dynamiku, a některé aspekty partitury mohly být v orchestru (řídil holandský dirigent Antony Hermus) výraznější.
Na konci Weillovy jednoaktovky se dům na točně otočí o 180 stupňů a objeví se jiná budova, z pozdějšího období; tentokrát jsme v lůně velké italské rodiny, shromážděné v domě bohatého starce, který právě opustil toto slzavé údolí. Do interiérů všech pokojů v několika patrech budovy je dobře vidět: v přízemí vlevo leží na posteli starcova mrtvola, vpravo je velký stůl přetékající jídlem, okolo nějž sedí chamtiví příbuzní. Všichni doufají, že něco zdědí, a tak čekají na závěť, běhají kolem dokola, kují pikle, konzumují špagety a jiné pokrmy, občas zavítají na sousedící toaletu (i ta má otevřené dveře) a tak dále – tato inscenace je skutečný veristický „squarcio di vita“, nejen nějaký rámec pro slavnou árii Lauretty, O mio babbino caro. Podle dosavadní závěti však odkázal Buoso Donati veškerý svůj majetek církvi, a ziskuchtiví příbuzní nakonec musí zavolat protagonistu opery, který – přestrojen za Donatiho na prahu smrti – pak nadiktuje notáři novou závěť, ovšem díky své mazanosti z největší části ve svůj prospěch.
Všechny postavy byly dobře ztvárněny, především barytonista Ake Zetterstrom jako florentinský filuta Schicchi; starý Betto s vlněným kulichem na hlavě (barytonista Mats Persson, výborný komik) jakoby z oka vypadl Compovi z britského televizního seriálu Last of the Summer Wine (1973-2010), a zaujala i Zita (mezzosopranistka Ingrid Tobiasson). Mimochodem, o modelu polonahé mrtvoly Donatiho se ve švédském tisku hodně diskutovalo, neboť výsledek (vytvořený podle živého modelu) byl naprosto autentický.
V ansámblové opeře tohoto typu nejsou výjimečné hlasy podmínkou, a i zde byli v patnáctičlenném souboru nad průměrem jen Rinuccio (jihokorejský tenor Jung Soon Yun) a Lauretta (mladá švédská sopranistka Anna Johansson, až donedávna členka sboru). Pokud jsem mohla posoudit z reakce diváků, titulky byly zřejmě přeloženy do švédštiny velmi dobře, neboťčasto vyvolávaly velký smích. Jak zpěváci, tak diváci se zjevně dobře bavili, a představení si vysloužilo velké ovace vestoje.
Postřehy ze „zelené“ Göteborgsoperan
V desetimilionovém Švédsku je Göteborg, založený v roce 1621, druhým největším městem v zemi (má okolo 550 000 obyvatel) a pátou nejlidnatější městskou oblastí v severských zemích; je také významným přístavem a sídlem vedení automobilky Volvo. K vysokoškolským institucím ve městě patří Göteborgská univerzita (založená v roce 1954; její předchůdce, Göteborgs högskola, byla založena v roce 1891) a několik dalších vysokých škol, zaměřených na techniku a zdravotnictví. Výstavné město si vysloužilo přezdívky Little London a (snad kvůli síti kanálů) také Little Amsterdam.
Starší obyvatelé města si pamatují, že stavba nové opery (budovu navrhl architekt Jan Izikowitz, a byla slavnostně otevřena v roce 1994) vyvolala řadu diskusí, s obvyklými otřepanými námitkami a stížnostmi: náklady na stavbu byly považovány za příliš vysoké, opera byla považována za „elitní“ umění a tak dále. Tato scéna, kterou vlastní region Västra Götaland, však hraje od své inaugurace důležitou roli v místní komunitě: během prvních dvaceti let její existence prošlo jejími dveřmi víc než 4,5 milionů návštěvníků, a ročně se tam koná víc než 350 představení. Každý rok uvádí divadlo pět operních premiér (v sezoně 2017/18 to kromě dvojice Weill/Puccini budou Norma, Ariadne auf Naxos, Boris Godunov a The Monster in the Maze anglického skladatele Jonathana Dove (skandinávská premiéra), navíc dvě obnovené premiéry – v této sezoně dvojice La Serva Padrona a Menottiho Telephone, a Lazebník sevilský – a jeden slavný muzikál (letos je to Fantom opery). Tak jako mnoho jiných evropských scén nabízí i Göteborgská opera přednášky o opeře a baletu (a před každou novou inscenací také diskuse s odborníky), dále prohlídky divadla a různé další akce.
Kapacita divadla je 1276 míst (plus dalších možných 80), a přestože divadlo není vždy plně obsazeno, přivítá každoročně přes 200 000 návštěvníků. Vedle hlavní scény je v budově také druhá, malá scéna (Lilla scenen, kapacita 230), kde se pořádají menší akce. Taneční soubor divadla, GöteborgsOperans Danskompani, jehož členové pocházejí z 18 zemí (včetně jednoho ze Slovenska), je velmi vyhledáván a kromě pravidelných dvou nových inscenací a dvou revivalů ročně v Göteborgu pořádá i turné po celé Evropě. Göteborgská scéna je proto ve městě i důležitým zaměstnavatelem – pracuje pro ni téměř 1300 zaměstnanců v 90 profesích, kteří pocházejí ze 30 zemí. Göteborgská opera je mimochodem také jednou z mála scén v Evropě, v níž se nacházejí všechna technická oddělení ve stejné budově jako samotná scéna. Operní orchestr pořádá každou sezonu také řadu koncertů, od kratších ve foyeru až po celovečerní orchestrální koncerty na hlavní scéně (v orchestru je většinou zhruba 60% mužů a 40% žen); pořádá pravidelně i turné v regionech. Po každoročním svatojánském koncertě si mohou hosté na hlavní göteborgské scéně i zatančit.
Při příchodu k červené moderní budově se nezdá architektura nijak nápadná, ale lokalizace druhé strany, před kanálem Göta, je velmi atraktivní: zcela zaskleněná stěna nabízí široký výhled na kanál. Z této strany je vidět i vysokou, červenobílou pruhovanou administrativní budovu Lilla Bommen, známou ve městě pod přezdívkou Lipstick (Rtěnka); navrhl ji skotský architekt Ralph Erskine (1914-2005), který žil a pracoval ve Švédsku většinu svého života. Architekt Göteborgské scény Jan Izikowitz se inspiroval krajinou kolem přístavu, a v architektuře budovy se odráží siluety lodí, větrné plachty, mosty a přístavní jeřáby. Detaily vkusného interiéru byly vybrány s tradičním důrazem na použití přírodních materiálů.
Göteborgská opera vždy věnovala pozornost otázkám životního prostředí a „zelený“ duch proniká celou organizací – od typu používaných barev až po osvětlení (mimochodem, na střeše budovy jsou umístěny solární panely ve velikosti téměř tří tenisových kurtů). Na střeše byly instalovány i úly a během přestávek je ve foyeru k dispozici zdarma chlazená voda z ekologického zdroje. A v letech 2018-2021 uvede Göteborská opera inscenaci celého Prstenu Nibelungů, s jedinečným cílem minimálního dopadu na životní prostředí – čili snad opravdovou „zelenou“ operu.
V sobotu a v neděli začínají představení poněkud překvapivě už v 18.00 hod., ať už jsou to premiéry či ne, ale tento časný začátek je dobře promyšlen, neboť divadelní restaurace (držitelka certifikátu Nordic Ecolabel) je proslavená, a mnozí diváci se tam rádi zastaví na večeři před představením; navíc, pokud je představení delší, nekončí příliš pozdě a diváci mají ještě čas na zábavu i jinde ve městě. Pokud se koná v sobotu nebo v neděli víc než jedno představení (což je například případ Fantomu opery), poslední představení začíná v 19:30 hod. Během pracovního týdne začínají představení v 19.00 hod., aby diváci měli dost času přijet do divadla z práce.
David Radok, jehož není třeba českým divákům a čtenářům představovat, je v Göteborské opeře jediný Čech (pracuje tam již 30 let) V roce 1980 tam debutoval inscenací Menottiho opery Medium, a na různých významných scandinávských i jiných scénách pak režíroval víc než padesát inscenací, od raného baroka až po současnost. Mezi českými operami, které režíroval v Göteborgu, byly nedávno Věc Makropulos (sezona 2015/16) a Rusalka (sezona 2012/13).
Zatímco ani Sedm smrtelných hříchů, ani Gianni Schicchi nevyžadují obzvlášť skvělé hlasy, byla jsem nicméně trochu překvapena, že v představení neúčinkoval alespoň jeden skutečně výjimečný sólista – tím spíš, že ze Švédska pochází řada vynikajících zpěváků a zpěvaček; nikdy zde údajně nebyl nedostatek dobrého vokálního materiálu, snad také díky dobré tradici sborového zpěvu. Naskýtá se proto otázka, zdali situace v Göteborgu není podobná situaci v České republice nebo na Slovensku, kde většina tamějších nejlepších zpěváků pracuje převážně v zahraničí.
Během vyprodané a úspěšné premiéry jsem však měla silný dojem, že místní diváci považují divadlo skutečně za své a svým zpěvákům opravdu fandí. A jména sponzorů mluví sama za sebe: Volvo, The Port of Scandinavia, Saab, Ericsson a další světoznámé firmy.
Mluvíme-li o švédském talentu, velkou výkladní skříní pro něj bude určitě jedna z nadcházejících akcí na této scéně: u příležitosti 100. výročí narození slavné švédské sopranistky Birgit Nilsson se tam 17. května 2018 uskuteční, jak uvádí program divadla pro sezonu 2017/18, „epická oslava této kmotry Göteborské opery“. Sedm jejích nástupkyní (Katarina Dalayman, AnnLouice Lögdlund, Christina Nilsson, Annalena Persson, Elisabet Strid, Irène Theorin a mezzosopranistka Katarina Karnéus) vystoupí v programu, který se bude pohybovat od Wagnera a Richarda Strausse přes Verdiho a Pucciniho až po švédské písně. Ve finále pak vystoupí tyto významné zpěvačky společně v Jízdě Valkýr. Na tuto švédskou jízdu se proto mají diváci skutečně co těšit.
