Národní divadlo pokračuje ve chvályhodném objednávání nových oper u současných českých skladatelů ve snaze udělat z Nové scény místo, kde vzniká progresivní soudobé divadlo. Nová opera Ivana Achera Sternenhoch, která měla premiéru 7. dubna, přichází v roce trojitě kulatého výročí spisovatele, filozofa a inspiračního zdroje nezávislé kultury Ladislava Klímy: Letos slavíme sto čtyřicet let od jeho narození, devadesát let od úmrtí a stejný počet od vydání literární předlohy opery, románu Utrpení knížete Sternenhocha. Libreto si sepsal skladatel sám, režie se ujal Michal Dočekal, Acherův dlouholetý souputník, mimo jiné z Divadla Komedie.
Ivan Acher je hudebně výrazný samorost, který se na počátku tisíciletí zjevil mezi autory soudobé vážné hudby jako těžko zařaditelný element. Muž mnoha umů a soukromý student Petra Kofroně ve své hudbě ladně mísí klasické zvuky s hluky neodhalitelného původu, vysoké umění s pokleslostí. To vše tvoří ideální mix pro zpracování šíleného příběhu lásky, nenávisti a deliria knížete Sternenhocha a jeho ženy Helgy.
Uvádění nových děl v Národním divadle má své limity dané kvalitami prostoru a pravděpodobně i finančními možnostmi. Je pak zajímavé sledovat, jak těmito mantinely každý tvůrčí tým probruslí a jak je využije ku prospěchu věci. Na Novou scénu je těžké vměstnat celý operní orchestr, a tak musí skladatelé kombinovat předtočené orchestrální party s živými nástroji. Ivan Acher od první minuty své opery ukázal, že k intenzitě Klímova příběhu mu ladí neméně intenzivní zvuk. Zvukovou stopu, v níž se vlny symfonického orchestru přelévaly v různě zkreslené zvuky a hluky, doplňoval Michal Müller se dvěma citerami (jednou znějící víceméně tradičně, druhou zvukem se blížící elektrické kytaře) a Lukáš Svoboda s kontrafagotem. Třetí hudebnicí byla houslistka a violistka Tereza Marečková, která ovšem současně fungovala jako herečka i zpěvačka v roli čarodějnice Kuhmist. Všemu velel ze stísněného dirigentského bazénku Petr Kofroň, na několik okamžiků rovněž aktivní coby frenetický tanečník.
Celá opera je zpívána v esperantu, do nějž libreto přeložil Miroslav Malovec. Ivan Acher touto volbou navazuje na zajímavou, byť řídkou tradici. V esperantu, jazyce, který měl usnadnit mezinárodní porozumění, bylo provedeno od jeho vzniku na konci 19. století jen několik oper, z českých například Smetanovy Prodaná nevěsta a Hubička, ovšem na nahrávce zůstala vedle Cara a tesaře od Alberta Lortzinga zvěčněna jen Dvořákova Rusalka. Volba všeobecně nesrozumitelného jazyka pro operu může být strategií, jak donutit posluchače nejít po ději a významu, soustředit se více na zvuk a emoce. Acherova volba esperanta je ovšem něčím jiným než třeba sanskrt a akadština v operách Philipa Glasse. Ve Sternenhochovi pro nás děj a významy slov neztrácejí důležitost, smysl lecjaké fráze si domyslíme a navíc máme nad scénou k dispozici titulky s překladem. Fonetická blízkost esperanta s italštinou tak zároveň posiluje sepětí s operní tradicí, aby ji přitom posouvalo do bizarního světla, kdy slyšíme (nebo si domýšlíme) anglický, italský, španělský původ některých slov. A ukazuje se, že jde o jazyk zvláštně a kouzelně zvukomalebný. Například něžné oslovení „ochlastíčku“ zní v esperantu neméně něžně – „ebriuleto“. A co znamená temné „fantomo, en anuson mian saltu!“, nechť si laskavý čtenář raději přečte v libretu. Možná by ale stejně nebylo špatné zkusit provedení bez titulků, kdy by posluchači byli skutečně nuceni jen si významy domýšlet a nemuseli řešit nutkání přeskakovat pohledem od scény k titulkům.
Hudební stránku opery bychom asi nejlépe popsali nějakými meteorologickými termíny. Z velké části by se jednalo o smršť či vichřici. Není to hudba jednoduchá, ale zároveň je v jistém smyslu antiintelektuální, publiku nedává čas na přemýšlení, ale strhává ho do víru, v němž si ani nevšimne, že uplynulo devadesát minut. Posluchače si mezi sebou přehazují bizarně pokroucené rytmy valčíku, meditativní smyčcové plochy, industriální tepot perkusivních zvuků. A nad tím vlnobitím se nese zpěv, který naopak soustavně připomíná, že jsme na opeře. Melodické linky jsou zpěvné, elegantní či roztoužené, občas snad na hranici ironizování opery, ale nesklouzávají do jednoznačné parodie na ni. Titulní roli ztvárnil Sergej Kostov, jeho ženu Helgu Vanda Šípová. Role otce Helgy se ujal Luděk Vele a jejího milence hrál Jiří Hájek. Kromě skvělé úrovně pěvecké se všichni museli popasovat s ne tak docela snadnými požadavky na herecké pojetí. Celá inscenace v sobě totiž měla zároveň něco z cirkusové show, v níž se tváře skrývají pod silným make-upem a škleby jsou záměrně přehnané, a expresionistického dramatu, které má odhalovat nejniternější záhyby duší. V tomto ohledu byla rovnováha nalezena a udržena. Čtveřice tanečnic a jeden tanečník měli za úkol být alter egy hlavních postav a pohybově vyjadřovat to, co slova nedořekla. Toto propojení mnohdy fungovalo, jen v některých scénách jako by na scéně bylo příliš plno a postavy se pletly jedna druhé pod nohy. Scénické řešení působivě využívalo pohyblivou zadní stěnu, zčásti zrcadlovou a zčásti průsvitnou, která vytvářela snové světelné efekty, řetězy spouštěné od stropu zase posouvaly atmosféru do hororové polohy. Umělá mlha, která se linula již od počátku sálem, dodávala aroma industriálního koncertu.
Tradice zobrazování šílenství a extrémních stavů mysli sahá až k počátkům dějin opery a dalo by se možná říci, že to je jejím nejvlastnějším smyslem. Ivan Acher s Ladislavem Klímou k této tradici připojili skvělé další dějství.
