Jako únorovou premiéru přichystalo Divadlo Na Vídeňce kontroverzní dílo německého skladatele Wernera Egka vycházející z Ibsenova Peer Gynta (1938, libreto W. Egk). Kontroverzní proto, že se jedná o operu autora spjatého s nacistickým režimem. Příběh rozporuplné postavy Peer Gynta lze tak vidět jako jeho sebereflexi souboje s vlastními démony – touze po moci, uznání a financích, která značí kolaboraci s nacisty, ale přitom odmítnutí tohoto režimu jako umělec. Režie představení se ujal neméně kontroverzní Peter Konwitschny. Navýsost aktuální téma zvířecích a lidských podob téže bytosti, ovládnutí vlastních temných stránek, ega a nalezení sama sebe, klidu, spokojenosti a čisté lásky, zpracoval výtečně.
Peer Gynt je skutečné drama a v režii Petera Konwitschneho mnohdy působil až bergmanovsky temně a strašidelně. Podobně jako děj je dramatická i hudba, tu pohádkově zasněná, onde využívající prvků dobového šlágru a taneční hudby – pro někoho možná povrchní, nepůvodní, kolážovitá, ale v každém případě divadelní a napínavá, vycházející z charakteru postav a tento dokreslující. Spojení obou postav – jasné Solveig a temné Rudovlásky vneslo do díla napětí a nejistotu. Obě dvě Peer Gynt miluje, obě dvě svým způsobem projektují jeho vlastní charakter. Výtvarně zajímavá byla projekce oblaků na průsvitné oponě v intermezzech – od temných mračen, přes polojasnou až ke sluncem zalité obloze v závěru. Kostýmy a výprava (Helmut Brade) přirozeně nasvícené scény (Guido Petzold) působily civilně, jednoduše, svým způsobem nadčasově, s nenápadnou stylizací do třicátých let. Nepřehlédnutelný byl černý šrám na tvářích trollů. Jediný odkaz na současnost byla scéna v trollím království – zkouška Peer Gyntova zraku – ve které jsou trollové navlečení do levných a nevkusných nápodob značkového oblečení z výprodeje a společně na obrovské obrazovce sledují pravděpodobně jednu z mnoha televizních reality show. Ale tato scéna – odkaz na dnešní hrabivou, povrchní společnost, kde nezáleží na kvalitě, ale na množství a to čehokoliv, ničemu nevadila. Ba naopak. Příšery z říše fantazie by na jevišti působily komicky. Peer Gynt ale dění v televizi nevidí, je vůči němu slepý, protože on není z trollí říše. Zato má být potrestán vypíchnutím oka. Do drsnosti příběhu zapadla i sadomasochistická scéna dominy – Rudovlásky, švihající Peera Gynta bičíkem ve Slepiččině písni Jsem tvůj mužíček podbarvené hudebně španělskými rytmy. Kam až může člověk padnout. Peter Konwitschny skutečně nešetřil nápady a inspirací. Mráz běhal po zádech z pohřební scény – skupina trollů na hřbitově, letící havrani, černé bankovky a bílá limuzína, ve které sedí Smrt. Závěrečná překrásná láskyplná árie Solveig, která na Peera Gynta celá ta dlouhá léta trpělivě čekala, vyústila do skutečně pozitivního konce, který ale vzhledem k předešlému dění, zůstal i přesto s otazníkem.
Opera stála především na hlavních postavách – Peeru Gyntovi Bo Skovhuse a Solveig/Rusovlásce Marie Bengtsson. Oba dva byli naprosto vynikající, přesvědčiví, pěvecky výteční, s rolí ztotožnění. Nebyly to žádné vymyšlené postavy z říše mýtů a fantazie, ale lidské, plnokrevné bytosti ve všech svých možných podobách. Výbornými partnery jim v bohatém obsazení byli kromě dalších Rainer Trost jako Král trollů a Natascha Petrinsky jako Peerova matka.
Symfonický orchestr rakouského rozhlasu ORF hrál pod taktovkou britského dirigenta Leo Hussaina skvěle, dramaticky, barevně a bezchybně. Podobně jako vždy perfektně pěvecky připravený Sbor Arnolda Schönberga pod vedení Erwina Ortnera, který si tuto inscenaci očividně užíval.
Vše na světě, včetně nás lidských bytostí, má dvojí tvář. Téma ovládnutí démonických, temných stránek lidské duše, nalezení dobra v sobě, hledání smyslu života, splnění přání a snů provází člověka od nepaměti napříč duchovními, kulturními i společenskými sférami. Peer Gynt patří k jedincům, kteří jsou k těmto věcem vnímavější, než společnost, která je obklopuje, stává se proto outsiderem, podobně jako slepá Solveig – symbol čistoty a naděje. Skrze její lásku je Peer Gynt zachráněn. Ale je to jen další mezník v jeho životě, neboť i Solveig má dvě tváře. A to jak se věci jeví většinou neznamená, že takové také ve skutečnosti jsou.
Dramaturgie Divadla Na Vídeňce je neotřelá, inspirativní a nebojí se kontroverzních projektů a zakázek soudobých oper. Rezonuje s děním ve společnosti a celková interpretační a inscenační úroveň si už řadu let drží vysokou laťku.
