Stravinského Slavík a Čajkovského Jolanta – dvě ruské miniopery, dva dramaturgicky zajímavé kusy uvedené v jednom večeru v historicky prvním scénickém provedení na scéně Národního divadla navíc v době, kdy Čajkovského Jolanta zažívá ve světě plnohodnotnou rehabilitaci. Národní divadlo navázalo tímto krokem na v minulé sezoně započatou zajímavou dramaturgickou linii „ruských oper“ – tu však v současné inscenaci přebíjí neukotvené režijní pojetí a nevyrovnané pěvecké výkony.
A to i přesto, že obě opery nejsou inscenačně snadno rozlousknutelným oříškem. Slavík, ač je rozdělen do tří kratičkých jednání, postrádá důraznou dramatickou linku. Jolanta je dějově sice bohatší a konkrétnější, v libretu této opery však nalezneme nemalé dramaturgické slabiny. K dramaturgickému propojení obou kusů v pojetí režiséra Dominika Beneše nedošlo, což rozhodně není podmínkou sine qua non. Podle svých vyjádření stavěl Beneš svou koncepci na vnitřních světech hlavních hrdinů obou oper a na momentech lidského života, kdy lidé vstupují do nových dimenzí, tj. životních fází. Teoreticky velmi zajímavé řešení, které však ve výsledné režijní realizaci nebylo vůbec patrné.
Režie ani jednu z oper téměř vůbec výrazněji neinterpretovala. Lišila se scénografická realizace Martina Černého, kdy byly obě opery postaveny do vizuálního kontrastu velkých kulis v Jolantě a prázdného jeviště s jednotlivými scénickými prvky na scéně ve Slavíkovi. Celkově byla režie založena na několika málo prvcích, jejichž symbolika nebyla dost dobře čitelná. Ve Stravinského Slavíkovi vystavěli inscenátoři scénu na mírně poschoďovitém jevišti, nad nímž užili obraz měsíce, měnící se chvílemi v srpek, ve kterém vystupuje slavík a kolem nějž poletuje nadnášený člun s rybářem. Beneš také v opeře posílil symbolickou úlohu smrti, která prostupuje celý příběh a sama vystupuje jako první na jeviště na začátku příběhu. Druhé jednání, kde se na scéně objeví císařův trůn, bylo opepřené výstupem akrobata, zasazeném do děje bohužel téměř bezúčelně.
Naproti tomu Jolanta byla režijně zcela založena na výpravě – jevišti prostorově vytvarovaném do trojúhelníku a symbolizujícím temný les, zpoza kterého jednotlivé postavy vcházely na jeviště. Dalším scénickým prvkem byl nápis vytržený z libreta „Vrať se zpět plný bázně, pod hrozbou trestu smrti sem nesmíš vejít“, který byl na jeviště spuštěn na poloprůsvitném igelitu, jež Robert záhy prostoupil. Celé jeviště bylo v průběhu děje poseto květinami, které hrají v příběhu Jolanty a hraběte Vaudémonta nemalou úlohu. I v případě Jolanty bychom výrazné režijní pojetí hledali velmi těžko a ani scénografické řešení nebylo natolik výrazné, aby mohlo výslednému efektu stačit.
Pěvecky dominovaly oběma operám představitelky hlavních rolí. Olga Jelínková ve Slavíkovi byla obrovským pozitivním překvapením, její koloraturní soprán byl zvonivý ve výškách, průzračně čistý a její výkon jistý a přesný. Jinak výborný Josef Moravec tentokrát zcela nevyužil příležitostí, které lyrická poloha rybáře poskytuje. Z dalších rolí zaujali Yukiko Šrejmová Kinjo (Kuchařinka), Aleš Jenis (Císař) a basisté Pavel Švingr a Jan Šťáva (Komoří a Bonz).
Jolantu zcela ovládla na prknech Národního divadla debutující Veronika Dzhioeva, která ztvárnila svou roli s potřebným nasazením a pěveckou jistotou. Aljaž Farasin coby hrabě Vaudémont byl ve dvojici s Dzioevou neprůrazný a ačkoliv byl jeho výkon pěvecky přesný, jeho hlas spíše zanikal a nevynikal ani zajímavostí barvy. Aleš Jenis jako vévoda Robert byl o poznání zajímavější, pěvecky jistý a herecky výborný. Bohužel příliš nezaujal Vladimír Chmelo (Ibn-Hakia), který v monologu Ibn-Hakii v 5. scéně doslova promarnil šanci dramatického vrcholu. Jevhen Šokalo jako král René předvedl velmi dobrý výkon. Výkon sboru Národního divadla (sbormistr Martin Buchta) byl precizní, jakož i výkon orchestru Národního divadla pod vedením Jana Latham-Koeniga.
