Obnovená premiéra Mistrů pěvců norimberských, kterou MET zařadila na 2. prosince, byla ještě poznamenána dozvuky zuřivých protestů židovské veřejnosti proti říjnovému uvedení opery Johna Adamse The Death of Klinghoffer (1991) v nové, údajně antisemitistické inscenaci, jež je koprodukcí Met a londýnské English National Opera. Reakce byla tak bouřlivá (řada zpěváků dostávala písemné výhrůžky), že Peter Gelb, intendant MET rozhodl, že zruší přenos do světa. Při přenosu Mistrů v rámci met-in-hd o jedenáct dní později již vášně poněkud utichly, takže síly domu v čele s Jamesem Levinem se mohly zcela koncentrovat na provedení Wagnerovy komické opery, kde je mimochodem možno, chceme-li, nalézt antisemitské momenty mnohem snadněji než v inkriminovaném Klinghofferovi.
Ne ovšem v hyperrealistické, letité, ideologicky okleštěné inscenaci Otto Schenka z roku 1993, která zaujme především barvitou scénografií Günthera Schneider-Siemssena, jež je bezprostředně působivým obrázkem humanistického Norimberku, s velkými, dynamicky rozehranými davovými scénami na náměstí, včetně té závěrečné, naplněné vznosnou oslavou německých mistrů pěvců, strohým interiérem městské radnice, strmým schodištěm s verpánkem Hanse Sachse v popředí, i interiérem jeho příbytku. Přináší zcela tradiční pohled na klasické dílo, ve kterém jsou charaktery i situace rozehrány do pečlivého detailu a nechybí ani vtipná pointace, ne však vždy. Tvar z roku 2014 je sice stále i na scéně Met udržitelný, ale slávu tomuto domu rozhodně nepřináší. Měl jsem možnost srovnání s rokem 2004, kdy je na dvd titulu Sachs ztvárněn Jamesem Morrisem, zatímco Evu vytvořila Karita Mattila a Walthera Ben Hepner, a nutno říci, že stáří se na dnešních výkonech všech podepsalo víc než je milé. Ani orchestr nehraje s takovým zápalem jako před deseti lety, a i když pod týmž Jamesem Levinem stále předvádí koncentrovaný profesionální výkon, o nějakém mimořádném zážitku hovořit nelze.
Johan Botha zvládá Walthera sice technicky dobře, ale jako by part byl pro něj přítěží, a ne radostí. Je nastudován značně povrchně, bez nuancí i temperamentu, frázování je zatěžkané, výšky jen odezpívané a vůbec ne strhující, a k jeho pohybovém projevu lze dodat snad jen to, že Bothova jevištně nepřehlédnutelná hmota zvíci dobře půldruhého metráku je na hranici použitelnosti. Již Othella odehrál ve stylu „postav se někam, zpívej a hýbej se, jen když musíš“, a zde to nebylo jiné. Když při pěvecké soutěži vystoupí na lešení, věříme, že je prověřil velmi náročnou zatěžkávací zkouškou. Přesto prkna praskají pod Beckmesserem, který je o polovinu lehčí (inu, je to komická opera!) Jeho ambivalentní portrét vykreslil v mnohem zajímavějších, kontrastnějších barvách Johannes Martin Kränzle, který na prknech Met debutoval, roli má však již nastudovánu z Glyndebourne. Životná postava, ne nutně komická, spíš odpuzující, ale scénicky i pěvecky zcela přesvědčivá. Transfúzi živější krve by potřebovala i Evička, v bezkrevném podání Annette Dasch, byť pěvecky bylo vše odezpíváno na solidní úrovni. Vokálně nejlepší výkon podal Hans-Peter König, jeho vokálně sytý, znělý Pogner však nemá zas tolik váhy. Nechávám-li si nakonec Michaela Volleho jako Sachse, tak ne proto, že byl nejlepší. Nebyl ovšem rozhodně ani slabinou, pěvecky to byl Sachs docela obstojný, snad jen dlužil svému moudrému ševci trochu více jevištní přitažlivosti a autority. Byl-li James Morris, který zpíval i teď premiéru před jedenácti dny (ve věku osmašedesáti let) Sachsem milým, blahosklonným a vlídným, pak Volle nám představil ševčíka spíše zlostného a ironického.
Jsou to Mistři pěvci až úzkostlivě politicky korektní (zvláště teď v obnoveném nastudování), s pečlivě eradikovanými náznaky německého nacionalismu i antisemitismu, naopak s důrazem na koloristicky podaný městský pozdně středověký folklór mistrů pěvců i řemeslníků, vesměs zkostnatělých a umělecky vyhaslých, aby Hans Sachs mohl dominovat. To se však příliš nedaří, vzhledem k nepříliš výraznému projevu Volleho. Scéna, která by mohla a měla být ústřední – zrod písně ve společném úsilí Sachse a Waltera – tak nevyzní s takovou bezprostředností, jak by mohla. Vždyť je to vzácný příklad operní dramaturgie, kdy jsme přímo účastni vzniku uměleckého díla, kdy nám Wagner, a hned ve dvou diegetických rovinách, dává nahlédnout do tajemství tvůrčího procesu – kompozice opery jakožto kompozice písně.
Potká-li se mainstreamový realismus Metropolitní opery právě s Mistry pěvci – operou naplněnou po okraj báječně živou hudbou, komickou ale i smutně nostalgickou, obsahující i tu a tam ambivalentní momenty – jde o zvláště bolestné nedorozumění. Je to velká promarněná šance dát jedinečnému dílu s dodnes odstrašující i odpuzující inscenační historií nový rozměr, bezpochyby v gargantuánsky rozsochatém díle renesanční rozvernosti i moudrosti potenciálně obsažený.
Jedno však metropolitní dramaturgii upřít nelze, jakkoli byla ta juxtapozice Klinghoffera a Mistrů pěvců až úsměvně bizarní. Proti sionistické averzi se Mistři pěvci – byť již sto let z tohoto hlediska dílo obávanější ještě více než Shakespearův Kupec benátský – mohou bránit přece jen lépe než Adamsova Smrt Klinghoffera. Wagner sice vybavil svého vysmívaného Beckmessera všemi ve své době opovrhovanými znaky židovství – ale dnes se Beckmesser může hrát jako prototyp zkostnatělosti v umění, bez jakýchkoli židovských implikací. Je to prostě jen hlupák, ale nikoli židovský hlupák. Zatímco když palestinský terorista na palubě lodi Achille Lauro dostane velkou árii – je všechno špatně. Tím spíš, že Klinghoffer, jeho oběť, má jen temný krátký monolog. Nešťastnému Leonovi totiž jeho židovství neodpáře nikdo.
V roce své světové premiéry (1991) byla Smrt Klinghoffera přijata celkem vstřícně, takřka bez protestů, (ostatně i při pražském nastudování v roce 2003). V roce 2014 však dílo vyvolává velkou animositu, a nepomůže mu ani režisérsky chytrý tah – vražda Klinghoffera je inscenována dramaticky v prvním plánu, na palubě, nikoli za scénou, jak požaduje libreto. Židé stále pochodují před Lincoln Center. Alice Goodman mohla těžko tušit, když na počátku devadesátých let dramatizovala skutečnou událost, teroristický únos lodi Achille Lauro z roku 1985, jakými mílovými kroky světový terorismus mezitím pokročí. Ale přesto nemají Židé v tomto případě pravdu. Adamsova opera je dílo zvláštně asymetrické, temné, bezvýchodné. Dílo, jež nenabízí žádnou útěchu. Ale rozhodně ne antisemitistické. Étos díla nelze hodnotit podle řečí, názorů a činů postav. To by Macbeth propadl na celé čáře.
