Hlavním lákadlem 25. představení současné inscenace Verdiho Rigoletta ve Vídeňské státní opeře měl být Juan Diego Flórez, který ale pro nemoc odřekl. Ale i tak to nebyl marný večer. Současná produkce měla premiéru v prosinci 2014 a byla to premiéra značně dramatická, neboť v jejím průběhu odešel z jeviště představitel titulní role Simon Keenlyside, jenž kvůli indispozici nebyl schopen pokračovat. Představení dozpíval italský barytonista Paolo Rumetz, který dostal příležitost i v nynější sérii.
Pod inscenací je podepsán francouzský režisér s libanonskými kořeny Pierre Audi, který postavy nechává takříkajíc žít vlastním životem v kostýmech přibližně naznačujících dobu děje, to jest renesanční Itálii. Některé nadhozené psychologické momenty jsou zajímavé – tak třeba Vévoda je jistě lehkomyslný a užívá si života, ale ještě není dočista zkažený a zdá se, že Gildy se nechce hned po ukojení svých tužeb zbavit. Žárlivý Rigoletto jim ale vztah překazí.
Hádankou je zato scéna. V prvním dějství, odehrávajícím se v mantovském paláci, divák vidí jakousi krabici se schodištěm, trochu připomínající interiér minimalistického rodinného domu z ekologických materiálů. V druhém aktu se Gilda snese shůry v pokojíčku zavěšeném na předmětu, jehož symbolický význam zaměstnává divákovu mysl po nemalou část představení. Může to být převázaný kus šunky, což vzhledem k ději není pravděpodobné, nebo zabalená mrtvola, což spíš přichází do úvahy, anebo prostě černý mrak. Z jeviště trčí uschlé větve, mezi nimiž se povalují černé plastikové pytle. Sparafucile přebývá v jakési rozhledně složené z vlnité lepenky. Opět se vnucuje myšlenka na ekologický manifest, ve skutečnosti to však je určitě snaha o abstrakci a názornou ošklivost, podtrhující ošklivost morální – ovšem dost plakátově. Celkově je to jedna z mnoha produkcí ve stylu „ani ryba ani rak“.
Až na jednu výjimku to platilo i pro pěvecké obsazení 10. června. Paolo Rumetz je solidní, spolehlivý zpěvák, ale nijak výjimečný Rigoletto. Má menší hlas, což by tolik nevadilo, ostatně halasné, „přehrávané“ zpívání může být daleko méně efektivnější než přesné dávkování výrazu třeba i omezenějšími hlasovými prostředky. Jenže Rumetz part příliš nepřednášel, prostě zpíval jednu melodii za druhou ve víceméně jedné, středně silné dynamice. Za Flóreze zaskočil sicilský tenorista Ivan Magrì, o němž by se dalo říct něco podobného. Jeho hlas nemá osobitou barvu, postrádá větší otevřenost a tenorový jas, který by v této roli měl být nezbytností. Menší, ale důležitou roli Sparafucila zpíval Jongmin Park, basista náležitě temného hlasu, Maddalenu dobře zpívala ruská mezzosopranistka Elena Maximova.
Ovšem pokud někdo večer skutečně pozvedl na úroveň světového operního domu, byla to sopranistka z Tatarstánu Aida Garifullina v roli Gildy. Pěvkyně, která v únoru 2017 okouzlila pražské publikum na samostatném recitálu v Obecním domě, ztělesňuje půvab a eleganci nejen na jevišti, ale především ve zpěvu. Její volný soprán nádherně září a nese se do prostoru, koloratura je bezvadná, v jejím případě však nejde o žádné cvrlikání samo pro sebe, nýbrž o součást lyrického zvukového proudu, který je v jejím zpěvu dominantní a který pak naplno dokáže využít i v závěrečném duetu s Rigolettem. Dirigent Marco Armiliato řídil představení ráznými gesty, na něž ale orchestr se stejnou energií nereagoval. Poskytl doprovod – nic méně, ale také nic více.
