Královská opera v Bruselu se potýká s velkými problémy. Ve chvíli kdy se v Hamburku veřejnosti otvírá fantastická Elbphilharmonie a v nedalekých Antverpách zcela nový koncertní sál pro dva tisíce diváků, se bruselská opera kvůli renovaci musí uskrovnit v dočasném velkém cirkusovém stanu. A i když má onen luxusní stan téměř dva tisíce míst, řadu přilehlých prostor a slušnou akustiku, tak přece jen zůstává skromnou náhradou skutečného sálu. Dirigent premiéry Capriccia Richarda Strausse musel s komorní předehrou chvíli počkat, až přeletí hlučný Jumbo Jet a do jednoaktovky byla zařazena pauza, aby se alespoň na chvíli mohlo zapnout stejně hlučné topení. Pro část obecenstva to bylo nedostačující a tak se méně odolní posluchači zabalili do u každého sedadla přichystaných dek. Jako vždy před sezonou vydala opera knihu o 160 stránkách s repertoárem na tuto sezonu, jenže podle harmonogramu se už mělo hrát v restaurované opeře a tak se měnily nejen informace, kde se skutečně hraje, ale i plánované opery, protože se do stanu nevešly již hotové kulisy. Aby se předešlo nepříjemným zmatkům, tak opera vydala nové, stejně honosné knihy. Ty původní, jen několik měsíců staré, šly do sběru. Byrokratický šiml se dobře nažral, jeden příklad za všechny, který tak trochu připomíná slavný pražský tunel Blanka: mezi operou a rekvizitní budovou přes ulici se musí vykopat spojovací tunel. Všechny přístupové chodby jsou již dávno hotové, ale tunel ještě není, protože městský úřad otálel s povolením.
Vraťme se ale k hudbě, celá inscenace poslední opery Strausse jistě zahřála řadu promrzlých návštěvníků. Belgické opery mají slabost na maďarské režiséry. Po velmi zdařilém zahájení sezony ve Vlámské opeře v Antverpách inscenací Věci Makropulos v režii známého filmaře Kornéla Mundruczó si Bruselská opera pozvala 41letého Davida Martona. Marton, který se narodil v Budapešti, ale žije už 20 let v Berlíně, se představil v Bruselu poprvé a získal si ihned přízeň nejen premiérového obecenstva, ale i médií. Capriccio je vlastně diskuze mezi hudebníkem, básníkem a divadelním ředitelem o primární důležitosti hudby či slova. Marton zůstal této představě věrný a spolu s Christianem Friedländerem (výprava a kostýmy) vytvořil velmi působivou jednotnou scénu. Na jeviště umístil pódium, řady divadelních křesel, lóže a divadelní suterén a přesto jeviště nepůsobilo přeplněným dojmem. Je sílou osudu, že tento “Konversationsstück für Musik” byl poprvé představen v Mnichovském Národním divadle v roce 1942 pod záštitou Josepha Goebbelse, tedy v tomtéž roce, kdy si inspirátor textu Stefan Zweig vzal v jihoamerickém vyhnanství život. Morton vytvořil dvě zajímavé postavy. “Aktuální témata jako stáří nebo láska hrají v mé režii důležitou roli”, říká Marton. “Postava tanečnice prochází vývojem z mladé dívky do křehké staré dámy a La Roche je na konci svého působení, jako člověk a jako pěvec.”
Stejně zdařilé je i hudební ztvárnění pod vedením německého dirigenta Lothara Koenigse. Partitura Capriccia je vzhledem ke komornímu vyznění pro všechny interprety až nepříjemně křehká. Koenigs sice dal orchestru opery jistou volnost, ale celek vyzněl citově vytříbeně. Rovněž pěvecké obsazení bylo bez slabin. Nejen protagonisté Sally Mathews (hraběnka) a Dietrich Henschel (hrabě), ale i Charlotte Hellekant (Clairon) nebo Lauri Vasar (Olivier) se postarali o melancholický projev, tak charakteristický pro Straussův operní testament. Nutno dodat, že tato inscenace se uskutečnila v koprodukci s operou ve francouzském Lyonu.
