Ačkoliv největší část programu mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno 2018 pokrývá kompletní jevištní dílo velkého skladatele, doprovodné koncerty a představení, vinoucí se mezi pozoruhodnými janáčkovskými inscenacemi z celého světa, fungují jako vítané dramaturgické zpestření. Již druhý den festivalu 18. listopadu zazněly v Divadle na Orlí dvě opery studentů Janáčkovy akademie múzických umění vzniklé přímo na objednávku festivalu. Komickou operu Falstaff zkomponoval Jiří Najvar a meditativní dílo Neznámá na motivy stejnojmenné hry ruského básníka a dramatika Alexandra Bloka složil Daniel Šimek, obě díla režírovala Natálie Gregorová. V sólových rolích se představili Tadeáš Hoza, Michael Robotka, Michal Kuča, Natálie Bordácsová, Barbora Grůzová, Eli Our, Robin Červinek a další. O provedení se postarali Janáčkův akademický orchestr a sbor dětí a mládeže při Filharmonii Brno Kantiléna pod vedením Jiřího Habarta.
Večer zahájila komická opera Falstaff zkomponovaná na zkrácené libreto Arriga Boita v překladu Václava Judy Novotného. Jak autor v programovém textu k dílu dodává, tento překlad byl zvolen záměrně k zachování jisté komické archaičnosti a zvukomalebnosti. Samotný začátek hry je pozvolný a svým způsobem nečekaný – postavy se trousí po jevišti a chvíli trvá, než se ve svých rolích upevní a než je divákům zřejmé, kdo je kdo, což je zajímavý a poměrně neotřelý režijní nápad. Ačkoliv libreto zůstává svým jazykem na konci 19. století, většina scénických prvků i kostýmů vychází přímo z naší současnosti. Některé postavy jakoby přímo vypadly z běžného civilního života. Právě střed současného a minulého je nosným pilířem režie a paralely mezi dobou vyživeného proutníka Falstaffa a tou naší jsou publiku servírovány prostřednictvím narážek a technických vymožeností. Samotné charaktery pak dostávají více či méně extravagantní podoby podle toho, jak moc přistupují na hru klamů a převleků. Ve své podstatě se Falstaff snaží tvářit jako tradiční buffa s omlazeným vizuálním i hudebním hávem. Naneštěstí prvky, které režie i hudba kombinují – nakolik se objevují i v tradičních komických operách – v případě Falstaffa příliš nefungují. Pitvoření, nadsázka či přehrávání mají v žánru nepochybně své místo, výsledek však příliš pobavení nevzbudil. Z komiky zůstala převážně slova, která by bylo třeba upevnit důkladnější jevištní akcí. K výraznému zlepšení došlo v druhé polovině představení, kdy se do děje zapojila fingovaná strašidla, která oživila nejen jevištní akci, ale i kostýmovou výbavu hry.
Mezi zpěváky a herci vystupoval do popředí nejvíce Tadeáš Hoza, a to jak svým intonačně přesným přednesem, tak i povedenou hereckou interpretací, která se k postavě požitkářského a obtloustlého Falstaffa výtečně hodila. Ostatně i obě zpěvačky Natálie Bordácsová a Barbora Grůzová ztvárňující Falstaffovy objekty lásky předvedly kvalitní výkony pěvecké i herecké. Paní Quickly v podání Eli Our se prezentovala možná příliš temnou barvou hlasu, přesto byl její výkon bez výrazných technických a intonačních nedostatků. Dílo využívá do značné míry také mluveného slova a dalo by ses tedy označit také jako jistá současná podoba singspielu.
Pravděpodobně nejproblematičtějším aspektem opery Falstaff byla sama hudba skladatele Jiřího Najvara. Ačkoliv se Najvar nejednou ukázal jako schopný skladatel s dobrým citem pro vnitřní pnutí příběhu (nabízí se Vítězství nad Sluncem uvedené minulý rok v rámci festivalu Moravský podzim), ve Falstaffovi jako by všechno zůstávalo stále stejné. Hudba proplynula příběhem bez výraznějších zlomů melodických, rytmických nebo tektonických a svým charakterem byla skutečně pouze podpůrným prvkem jevištní akce. Přestože autor zakomponoval do hudby i tympány, žádné výrazné zvraty, které by sršely nápaditostí a pestrostí, se nekonaly. Přitom se ve své podstatě nejednalo vůbec o špatnou hudbu, právě naopak – některé nástrojové kombinace působily svěže a originálně, ty však naneštěstí zanikly ve zbytku technicky povedené hudby bez vrcholů a propastí.
Opera Neznámá od Daniela Šimka stavěla na zcela odlišném konceptu, namísto komiky vsadil autor na mysteriózní a snovou atmosféru, kterou výtečně podepřela režie Natálie Gregorové. I když se v Neznámé objevují i postavy z Falstaffa, jejich přítomnost je spíše symbolická a slouží režisérce jako oslí můstek k uvedení zcela odlišného způsobu vyprávění. Atmosféra baru, ve kterém se úvodní část opery odehrává, je hned z počátku vykreslena sugestivně a s melancholickým nádechem připomínajícím americké noirové filmy. Cílenou prací se světlem a dýmem se tento snový svět dařilo režisérce udržet po celou dobu představení. Zde také nejlépe působila scéna, kterou navrhla výtvarnice Kateřina Doležalová a světelný designér Jonáš Garaj – jednoduchá, s improvizovaným barovým pultem a několika židlemi, zahalená do temného oparu dýmu a ostrých bodových světel. Celkovou atmosféru dotvářela hudba Daniela Šimka, která oscilovala mezi tradičním hudebním jazykem a novějšími hudebními prvky v podobě clusterů a ostřejších disonancí. Šimkova hudba tvořila dostatek vnitřního napětí i bez zásadnější jevištní akce, povedeným bylo také střídání faktur a melodických a harmonických ploch vůbec. Když postava Pána svádí spadlou hvězdu, charakterizuje promluvy každého z nich zcela odlišná hudba – Pán je charakterizován ostrým, znepokojujícím a pravidelným rytmem, zatímco nejistota Neznámé je vykreslena užitím stagnujících hudebních ploch. Také v tomto případě byly pěvecké výkony podařené, Robin Červinka, představitel Básníka, dokázal své postavě navíc vtisknout i kvalitní herecké ztvárnění. Snad jen zpěvačka Natálie Bordácsová ztrácela trochu intonační jistotu v nevyšších polohách, dlužno říci, že ve všech ostatních aspektech byl její tón pevný, výrazově vždy logicky vedený, a přitom překvapivě lehký.
Premiéra studentských oper dokázala, že studenti Janáčkovy akademie múzických umění jsou schopni i na takto velkém festivalu, jakým je Janáček Brno, nalézt své místo a zaujmout posluchače a diváky kvalitním uměleckým prožitkem. Neméně dobrou zprávou je, že Divadlo na Orlí chystá několik dalších repríz, a tak si obrázek o kvalitách studentské produkce může udělat opravdu každý.
