V Liberci pracují lidé, kteří jsou již na první pohled zapálení pro svou práci, a zdá se, že se jim vytvořená tvůrčí atmosféra, která sahá od krásně vánočně vyzdobeného divadla přes evidentně dobrou náladu všech zúčastněných na pódiu až po pozitivní energii proudící z orchestru řízeného Martinem Doubravským, daří přenášet i na sympatické a vděčné publikum. Dirigent nyní svou Aidu, kterou jsem s ním v Liberci slyšel již před dvanácti lety, posunul do zcela jiných sfér. Je hezké vidět umělecký vývoj takto v „přímém přenosu“. Pokusy zaujmout se proměnily ve vnímavé a pozorné zaujetí pro hudbu, což pozorného posluchače oslovuje mnohem přirozenější cestou. Dobře tomu dopomohl i Tvrtko Karlovič se svým sborem.
Novou inscenaci Aidy dostal na starost režisér Michael Tarant, který jí dává klasický řád, jež se nepodbízivě líbí. Ač neriskuje, pracuje s detailem, který se protagonistům víceméně daří v rámci jejich hereckých dispozic naplňovat. Malé jeviště neskýtá mnoho možností pro náročnější scénické prvky, a tak je scéna jednoduchostí své koncepce spíše prakticky působícím elementem. Vzhledem k počtu účinkujících a krásně navrženým kostýmům, které významně zatraktivňují divákův pohled, se nejedná o negativní prvek. Pochvala pro Milana Davida. Hezky se dívá na kvalitní členy baletu, bez kterých si lze klasickou Aidu těžko představit. O nápaditou choreografii se jim postaral Jiří Pokorný. Jejich sportovně-umělecké výkony je třeba ocenit, a stejně jako velešikovné spoluúčinkující děti z baletní školičky při DFXŠ, vypsat jejich jména do programové brožury!
Ať jsou hlavní protagonisté Verdiho díla sebesympatičtější a jejich snaha o zvládnutí pěveckých partů je maximální a vyčerpávající, a třebaže je lze obdivovat za jejich snahu interpretovat umělecká díla mistrů hudebních skladatelů, dojem z jejich zpěvu je tím, co je profiluje. Radames v podání tenoristy Rafaela Alvareze byl pro mé uši katastrofální záležitostí. Hlasu chybí jakákoliv jistota a je zcela mimo kontrolu svého majitele. Byl to zoufalý vokální pokus o uchopení této náročné role a jsou tu velké otazníky nad tím, proč se tento pěvec do právě takové úlohy pouští a též proč je do ní libereckým divadlem angažován? Pokud mohu na tomto místě vyjádřit názor, že náprava současného stavu je již jen čirou teorií, ale že i ta za pokus stojí, u Lívie Vénosové to je přímo povinností. Její Aida též zůstává spíše v rovině náznaku o zvládnutí role. Hlas postrádá techniku, která by dovolovala více, než jen efektní silné výšky, které zaujmou jen v orchestrálních a ansámblových tutti pasážích. Vcelku pěkně sice vyšlo „I sacri nomi di padre, d’amante“ v prvním jednání, kde pěvkyně skvěle artikuluje a „mluvený zpěv“ jí sedí, árie „O patria mia“ v jednání třetím však byla těžkým soustem, které bylo od začátku do konce nezvládnuto. Ač je hlas obstojně pružný a vcelku barevný ve středních tónech, pianissima pěvkyně nedokázala uchopit vůbec a zněla bez niternosti, něžnosti a přirozené ženské krásy. Vše dokonal nepovedený závěrečný duet, na který by bylo dobré zapomenout. Příliš mnoho chyb na malém prostoru. Paní Vénosová by ve své kariéře pěvkyně měla učinit kroky, které by mohly přinést impuls pro maximální vytěžení potenciálu, který v sobě a svém sopránu bez jakýchkoliv pochybností má. Problém nemá mezzosopranistka Alžběta Vomáčková, jejíž hlas je překrásná záležitost a ve svém ovládání je, troufnu si říci, vzorová. Barva je svěží, tóny jsou ve výškách zaoblené a zároveň v dobrém slova smyslu nespoutané. Energie je uplatňována tam, kde uplatňována má být. Díky své pěvecké technice, frázování, přirozeně posazenému znělému hlasu a intenzitě výrazu, který umně spojuje s adekvátním přímočarým hereckým projevem, se může stát vyhledávanou pěvkyní, doufám, že i písňového repertoáru. Na pár zanedbatelných nepřesností bych snad ani neměl poukazovat, a to zejména proto, že byly způsobeny snahou o co nejvěrnější ztvárnění své role Amneris. Do sametového a lehce rozpoznatelného témbru barytonisty Anatolije Orla (Amonasro) jsem se zamiloval již před více než patnácti lety. Pro tu vroucnost, přirozenost, čitelnost a upřímnost, kterou v hlase má, jsem mu vždy odpouštěl a vždy budu odpouštět, jakékoliv nedostatky, které i on samozřejmě někdy má. Lehce démonicky působící zdařilou vizáží obdařil inscenační tým sopranistku Soňu Godarskou, která svou menší roli kněžky zvládla čistě a bez sebemenších hlasových obtíží. Její hlas má zvláštní exotický půvab, některá z větších rolí světové operní literatury by jí jistě slušela a byla by pro publikum osvěžením. Mimochodem, její účes nebo spíše architektonický skvost, umístěný na její v hlavě v třetím jednání, právem vzbudil úžas. Nádhera! Podařené výkony se svými hlubokými hlasy předvedli autoritativní pánové Roman Vocel v roli krále a Jiří Přibyl v úloze velekněze. Po premiéře se dlouho tleskalo a mělo to své opodstatnění.
