K 250. výročí narození slavné operní pěvkyně
1764–1852
V berounském kostele sv. Jakuba bylo 3. prosince 1764 rušno. Místní farář Vojtěch Sporer musel ten den, vedle svých běžných povinností, pokřtít dokonce několik nových obyvatel města. S obzvláštní úctou přijímal především širokou rodinu váženého berounského měšťana a mlynáře Václava Podleského, který na rukou přinášel novorozenou holčičku. Václav Podleský byl nejen velmi zbožným návštěvníkem kostela a jeho drobným donátorem, ale se svými oběma manželkami také pravidelným přispěvovatelem do matriky narozených berounského kostela. V roce 1764 křtil své děti v děkanském kostele již celé čtvrtstoletí! S první ženou Annou to bylo v letech 1739 až 1746 devět dětí, s druhou Johannou od roku 1751 křtili už své desáté a poslední dítě, osmou dceru. Za kmotru jí toho chladného pondělí šla Anna Wildtnerová, dcera berounského rychtáře. Členové rodiny Wildtnerů ostatně tradičně asistovali těmto radostným událostem rodiny Podleských. Holčička dostala jméno Tekla Kateřina Františka. Nikdo nemohl tušit, jak právě její zvučný hlas, který se rozléhal kostelem, proslaví královské město na Berounce, středočeskou Veronu.
Tekla Podleská měla dlouhý a velmi zajímavý život, byť z uměleckého hlediska byla intenzivně naplněna jen jeho necelá polovina. Když v roce 1852 v Praze umírala, znal ji jako umělkyni již málokdo, a přesto zanechala nesmazatelnou stopu v dějinách českého interpretačního umění.
Její otec, Václav Antonín Podleský (1718-1802) vlastnil v Berouně na Pražském předměstí prosperující mlýn. Říkalo se mu v té době Botkovský mlýn, snad podle dřívějších majitelů. Podleští přišli do Berouna ze Starého Knína již v 17. století, zjevně se rychle sžili s berounským prostředím a zakořenili zde. Už starý Václav „Botka“ Podleský byl váženým berounským měšťanem. Byť měl jeho syn Václav Antonín intelektuální ambice a zahrával si s myšlenkou stát se knězem, musel po smrti otce začít pomáhat ve mlýně. A v roce 1739, po smrti matky, převzít rodinné dědictví a stát se jedním z berounských mlynářů. Ještě předtím se ale, v necelých 20 letech, také proto, aby mohl převzít živnost, oženil s Annou Procházkovou, dcerou pražského kožešníka. V letech 1739-1749 s ní měl celkem devět potomků, z nichž většina zemřela v dětském věku. V době válek o rakouské dědictví (1741-1744) byl postižen několikrát i Podleského mlýn a jeho další majetek. Posádky různých vojsk usazené v Berouně vyžadovaly zvláštní daně, francouzští dragouni mu zničili a na dříví rozebrali jeho stáje. Poválečná krize mu však na čas paradoxně pomohla, protože ceny obilovin prudce vzrostly, a tím i cena jejich zpracování. Podleský proto v letech 1746 a 1747 přistoupil k úplné rekonstrukci svého mlýna a hospodářství, ale dostával se kvůli tomu do sporů s berounským magistrátem. V roce 1749 mu zemřela první žena Anna. Podleský zůstal vdovcem jen něco přes rok, 17. června 1750 se ve Velvarech znovu oženil. Vzal si o dvanáct let mladší měšťanskou dcerku Johannu Alžbětu Pšanskou. S touto manželkou zplodil celkem deset dětí (osm dcer a dva syny), z nichž přežilo šest dcer (Alžběta /nar. 1752/, Anna /1754/, Marie /1759/, Barbora /1760/, Josefa /1761/ a Tekla /1764/). Skoro patnáct let se mu dobře dařilo. Později ale patrně přecenil své síly a finančně se vyčerpal. Dostal se do dalších sporů s berounskými radními a pražským mlynářským grémiem o nový náhon na třetí kolo mlýna, což ho stálo významné peníze. Na nějakou dobu mlýn pronajal, ale finančních problémů se nezbavil. Narození poslední z dcer, již zmíněné Tekly v roce 1764, přišlo v době definitivního konce této kapitoly rodinného i podnikatelského štěstí berounského mlynáře. V roce 1765 se dostal do fatálního konflitku s magistrátem i zemským fiskem o placení daní a výdajů na rekonstrukci mlýnských náhonů a přívodů vody pro město. Za pět let na tom prodělal „majlant“, nakonec bankrotoval a jeho mlýn i s celým hospodářstvím byl v nucené dražbě v lednu 1770 prodán pod cenou mlynáři Františku Seydlovi. Podleský se nevzdával a celá 70. a 80. léta podával nejrůznější odvolání a stížnosti k magistrátu, krajskému úřadu, a dokonce až k panovníkovi, v nichž žádal úhradu škod, které mu měly být způsobeny špatným postupem úřadů v jeho cause. Přidával k tomu i své návrhy, jak lépe postupovat při vybírání daní v Berouně a v dalších královských městech, což mělo podle něj pomoci jak obcím, tak císařskému fisku. V té době už ovšem nebyl Podleský tak „usoužený a chudobou pronásledovaný“, jak sám psával ve svých podáních, protože se už mohl opřít o podporu svých nadaných dcer, z nichž šest uspělo jako hudebnice. Nechal je totiž vzdělávat ve sboru děkanského chrámu v Berouně a posléze i u kantora Jana Františka Hataše, kapelníka místní plukovní hudby. Hataš učil tři Podleského dcery (Alžbětu, Marii a Teklu) více než dva roky. Dvě nejstarší sestry, Alžběta a Anna, se projevily jako výrazné talenty velmi brzy. První studijní zkušenosti získaly u známého tenoristy u sv. Víta, Vojtěcha Brychty. Brzy s ním s úspěchem vystupovaly v Praze, Brně i Vídni. Někdy po polovině 70. let 18. století však obě vstoupily do řádové služby, Alžběta k pražským novoměstským alžbětinkám, Anna k dominikánkám v Brně. Obě zůstaly činné v klášterních sborech, Anna dokonce komponovala. V roce 1775 Marie a Tekla Podleské veřejně vystoupily v Karlových Varech, kde si získaly pozornost významné drážďanské šlechtičny a mecenášky hudby hraběnky Flemmingové. Někdy v roce 1776 odejel mlynář Podleský se svými nadanými dcerami do Lipska, kde se snažil zprostředkovávát jejich vystupování na tamějších veřejných koncertech v rámci lipského veletrhu.
Sestry Podleské velmi brzy vynikly mezi stovkami českých putujících hudebníků (nejvíce harfenistek a houslistů), kteří sezonně přecházeli mezi Čechami a Saskem. Možná na doporučení hraběnky Flemmingové si jich všiml slovutný lipský hudebník, pedagog a skladatel Johann Adam Hiller (1728–1804), který jim nabídl ubytování ve svém domě a výuku ve své nové konzervatoři. Později se k nim přidružily další tři jejich sestry – Barbora Josefa a patrně i Františka.
Hiller patří k nejznámějším jménům historie německé hudby. Narodil se v učitelské rodině v Lužickém Oseku u Zhořelce. Po brzké smrti otce žil v nuzných poměrech. V roce 1747 se mu však podařilo dostat místo učitele klavíru na významné Křižovnické škole v Drážďanech, kde začal hrát v tamním orchestru. V roce 1751 odešel do Lipska, kde chtěl studovat práva, ale hlavně tam hrál na flétnu a zpíval v Gross Concertu, předchůdci Gewandhausorchestru. V letech 1766 – 1770 vydával kritický hudební časopis Wöchentlichen Nachrichten, die Musik betreffend, od roku 1771 vedl v Lipsku pěveckou školu, v roce 1775 založil vlastní Musikübende Gesellschaft a později se stal prvním kapelníkem Gewandhausu a od roku 1781 kantorem proslulé Tomášské školy. Byl známý hlavně díky svým populárním písňovým kompozicím, operám, singspielům a jako jeden z nejúspěšnějších učitelů zpěvu. K jeho žačkám patřily takové hvězdy opery 18. století, jako byly Corona Schröter či Elisabetha Schmehling. Zatímco o nich se obecně ví, osudy jeho berounských žaček, sester Podleských, upadly v zapomnění. Přitom právě ony se podle tvrzení samotného Hillera staly základem jeho konzervatoře a hlavně orchestru poté, co Schröterová a Schmehlingová odešly do Berlína a Výmaru. Marie a Tekla Podleské převzaly postupně sólové party na četných koncertech Musikübende Gesellschaft. V letech 1778-1781 zpívaly řadů árií a duetů od Bacha, Grauna, Guglielmiho, Naumanna, Piccinniho, Hasseho či Sacchiniho. Velký úspěch měly sestry na třech koncertech v září 1781 v Magdeburku, jak o tom svědčí dobový kritický tisk (v podobě „dopisu příteli“) popisující vystoupení Hillerova orchestru v tomto městě. Pisatel se podrobně věnoval všem koncertům a výkonům obou sester, které zpívaly sólové party i dueta. Nejvíce si ho získala Tekla. Považoval ji za jednu z nejlepších tehdejších operních zpěvaček Německa. Její provedení sólových partů Naumannových oper mu „úplně roztavilo srdce“ a Teklin zpěv měl takovou sílu a vyjádření, že to bylo takřka „k nevydržení“. Pisatel doslova emfaticky děkoval za příležitost být přítomen Hillerovým koncertům a úžasnému zpěvu sester Podleských.
I slavnostní otevření nového Gewandhausorchestru 25. 11. 1781 v Lipsku doprovodil zpěv ještě ne sedmnáctileté Tekly Podleské, která mj. zazpívala árii „So, che un dolor tiranno“ od Sacchiniho. Sestry zůstaly hlavními sólistkami Gewandhausu až do pozdního léta roku 1782, kdy přijaly nabídku vévody kuronského, Petra Birona, a staly se komorními pěvkyněmi jeho dvora a divadla v Mitavě (dnes Jelgava v Lotyšsku). Základy dvorního kuronského orchestru položil sám Hiller. Sestry Podleské pak doprovázely svého chlebodárce při jeho koncertních cestách po celé Evropě a všude bylo jejich umění přijímáno s nadšenými ovacemi a recenzemi. V roce 1784 se v Magdeburku Marie provdala a opustila hudební dráhu. Tekla zůstala členkou kuronského orchestru. Ostatní sestry šly svou cestou. Barbora sice studovala u Hillera a na čas byla i součástí kuronského dvorního orchestru, ale vrátila se do Čech a vstoupila po vzoru své nejstarší sestry do řádu alžbětinek v Praze s řádovým jménem Aloisie. Josefa byla též v kuronském angažmá, zpívala v Rize i Vídni, ale nakonec se vrátila do Prahy, kde zemřela v roce 1794.
Vévoda Petr Biron v roce 1786 získal od Lobkowiczů zaháňské vévodství a zdržoval se kvůli tomu v Čechách. Patrně právě při této příležitosti vystoupila „Prahou projíždějící proslulá Demoiselle Thecla Podlesky“, na velké hudební akademii, pořádané v pátek 20. října 1786 ve Stavovském divadle. Její účast byla vnímána jako skutečná událost. Podleská sice v rámci dvouhodinového programu zazpívala jen jednu árii od Sacchiniho, ale její jméno bylo na dobových plakátech hlavní informací. Další rok Tekla strávila ve vídeňském angažmá, když si od vévody Birona vyprosila dovolenou. Pak se vrátila do Mitavy, kde se vdala za flétnistu a hobojistu Víta Antonína Křtitele Baťku (1754-1839), který byl také v kuronských službách. V roce 1792 koupil Biron náchodské panství a svoje vévodství v Mitavě přenechal roku 1795 ruskému státu za tučné odstupné. Toto jeho strategické rozhodnutí určilo další osudy i jeho nejlepší komorní pěvkyně. V letech 1795 až 1799 se Tekla Baťková zdržovala především v Zaháni, Náchodě či jiných částech rozsáhlého Bironova panství. Účastnila se několika velkých hudebních slavností na náchodském zámku a dále se starala o hudební vzdělávání kněžny zaháňské a jejích dětí. V lednu 1800 vévoda Petr Biron zemřel na svém zámku v Jeleniówě v Kladsku. Zanechal své vdově velké bohatství a své komorní pěvkyni štědrou penzi. Tekla Podleská Baťková se vrátila s manželem do Prahy. S vévodkyní kuronskou a kněžnou zaháňskou Dorotheou, roz. Medem (1761), měla zřejmě velmi dobrý vztah, protože s ní a její rodinou udržovala konkakty i dlouho poté, co nebyla v zaháňských službách. Již 15. června 1800 spolu se svými sestrami zorganizovala u novoměstských alžbětinek v Praze oslavu zlaté svatby svých rodičů Václava a Jany Podleských a nechala k tomu vydat i malý příležitostný tisk.
V dalších letech se Tekla Podleská Baťková věnovala výuce hudby a zpěvu. Vystupovala ale též v Guardasoniho operní společnosti a v roce 1801 naposledy i v Lipsku, městě, které jí tolik dalo. Cestovala s vévodkyní Dorotheou po Německu, pobývala s ní na jejích zámcích v Löbichau a Zaháni. Je možné, že se díky tomu měla možnost setkat ve vévodčině proslulém salónu s některými z jeho význačných návštěvníků, mezi něž patřili nejen tehdejší panovníci a politici jako car Alexandr, pruský král Fridrich nebo Napoleon, Metternich či Talleyrand, ale též umělci a myslitelé, jako např. Goethe, Schiller, Gentz či Körner. Baťková na evropskou hudební scénu uvedla i svoji schovanku, Kateřinu (Katynku) Kometovou Podhorskou (1807-1889), kterou před tím, než se prosadila jako sólistka Stavovského divadla, předvedla již roku 1820 ve svém milovaném Lipsku. Někdy v té době se Tekla Baťková definitivně vrátila do Prahy a trávila své dny v poklidu a skromně jako učitelka hudby a příležitostnými vystoupeními na koncertech. Se svým mužem Vítem Baťkou patrně nežila již od dvacátých let, protože v roce 1830 je v soupisu pražských obyvatel označena jako „penzionovaná dvorní zpěvačka, vdaná, s mužem nežije“.
V roce 1832 nesmazatelně zapsala své jméno do česko-saské hudební historie. V té době nechala postavit, na základě nadání, které učinila již v září 1830, svému velkému učiteli J. A. Hillerovi velký pomník, přímo u slavného kostela svatého Tomáše, jehož byl kantorem. Návrh pomníku vytvořil profesor lipské akademie Schnorr von Carlsfeld, konkrétní sochařské ztvárnění provedli Friedrich Funk a Johann Christoph Wingrich. Pomník stál přímo za Tomášskou školou a nesl i jména sester Podleských (Marianna, Františka /Josefína/, Aloisie /Barbora/ a Tekla). Odhalení pomníku 29. 6. 1832 se stalo velkou lipskou událostí. Vystoupila při něm Tekla Podleská, tomášský sbor se známým Hillerovým motetem „Alles Fleisch ist wie Gras“, zástupci města, církve a podporovatelé Gewandhausorchestru. Z pomníku je dnes dochován jen reliéfní epitaf znázorňující tyto čtyři vděčné sestry Podleské s harfou a varhanami pod portrétem jejich učitele (Tekla je ona klečící). Reliéf je umístěn na západní boční stěně hlavního vchodu lipského kostela sv. Tomáše.
V roce 1846 Tekla Baťková sepsala svou první závěť. Z ní vyplývá, že měla uložený nemalý kapitál ve výši 1100 saských tolarů u lipského velkoobchodníka s látkami, stavebního podnikatele a hlavně jednoho ze zakladatelů Gewandhausorchestru a nadšeného zpěváka Jacoba Bernarda Limburgera. Podle její poslední vůle měla jít více než polovina této sumy ve prospěch chrámových sborů katolických kostelů v Lipsku a v Grimmě, ústavu pro staré nemocné lipské hudebníky a také vdově po Veitu Schnorrovi von Carolsfeld, známém malíři a dlouholetém řediteli lipské výtvarné akademie, který navrhl výtvarné pojetí pomníku J. A. Hillera.
Těsně před smrtí však stará dáma změnila názor a univerzálním dědicem svého jmění učinila v srpnu 1852 bratrance Václava Pšanského, řezníka z Velvar, a jeho děti. Vedle toho dala konkrétní legáty několika přátelům, z nichž je nejzajímavější odkaz jejího osobního fortepiana a nemalé sumy 200 zlatých ševci Janu Novákovi z Braníka, aby mohl své děti dále vyučovat hudbě. Při soupisu její pozůstalosti se přišlo na to, že vedle nemovitého majetku v Berouně a Praze měla řadu nedobytných, někdy až 50 let starých pohledávek u příbuzných a dalších lidí od Mitavy až po Berlín. Celkem šlo o ohromnou sumu více než 30.000 zlatých (dnes cca 300.000 euro). I bez těchto pohledávek bylo její jmění velmi slušné. Bohužel velká většina jejích písemností, celá osobní korespondence, a především notový materiál, byla prodána jako nejobyčejnější makulatura. Jen část se dostala do vlastnictví berounského děkanského kostela, stejně jako dva obrazy svatých na výslovné přání zůstavitelky.
Dne 28. srpna 1852 skončil život nadané zpěvačky z berounského mlynářského rodu. Ze skrovných poměrů se vypracovala na uznávanou hvězdu evropské operní scény poslední čtvrtiny 18. století. Díky tomu se mohla seznámit nejen s řadou umělců, ale též předních politických činitelů své doby. Její význam spočívá též v tom, že se jí za více jak 50 let pedagogické činnosti podařilo vychovat řadu žáků a ještě více lidí přivést k zálibě ve vážné hudbě.
Životní osud sopranistky Tekly Podleské Baťkové je jedním z mnoha zajímavých příběhů vzájemných vztahů Saska a českých zemí na poli hudební kultury. Jako takový patří do bohatých dějin evropské hudby.
