Nejlepší mozartovský dirigent současnosti poprvé v Praze. Slogan Národního divadla je zavádějící, všechno je trochu jinak, ale nic to nemění na skutečnosti, že Marc Minkowski připravil a řídil ve Stavovském divadle 10. 5. vzorovým způsobem koncertní provedení Mozartovy opery La clemenza di Tito.
Minkowského si spojujeme především s historicky poučenou interpretací staré hudby a s jeho souborem Les Musiciens du Louvre. Víme také, že už dávno a také čím dál víc diriguje i jinou než barokní hudbu a že řídí i moderní orchestry, víme, že se stal ředitelem operního domu v Bordeaux. Není ale specializovaným mozartovským dirigentem. A v Praze už byl – Les Musiciens du Louvre doprovodili v Rudolfinu v březnu 2002 Magdalenu Koženou v Händelových áriích. Mozartova hudba však každopádně dostala nyní pod Minkowského taktovkou takovou energii, přesnost a proměnlivost, jakou potřebuje, aby maximálně zaujala.
V případě opery Titus je taková injekce nutná, jinak hrozí nebezpečí zdlouhavosti. La clemenza di Tito, uvedená při korunovaci císaře Leopolda II. českým králem v roce 1791, nemá setrvale už od pražské premiéry příliš dobrou uměleckou pověst. Dramaturg Ondřej Hučín v doprovodném textu ke koncertu ovšem dobře připomíná, že ne zcela právem. Jde sice jasně o zastaralý žánr opera seria, v té době už samotným Mozartem v předchozích komplexněji a nověji pojatých operách několikrát úspěšně překonaný, ale je zároveň zřejmé, že i zde je formálnost starého libreta, střídajícího árie a recitativy a devótně oslavujícího vladaře, narušována duety a dalšími novými řešeními. A navíc také skrytými liberálními vzkazy. Když Titus zpívá o tom, aby bohové ukončili jeho život v den, kdy jeho starostí nebude blaho Říma, dá se to chápat na konci 18. století i dost provokativně – panovník nemá vládnout navěky, ale jen do chvíle, kdy začne upřednostňovat vlastní zájem nad obecným dobrem.
Není vyloučeno, že právě novost a nápaditost, ukrytá pod zdáním složitosti a nemodernosti libreta, byla příčinou odsuzování celé novinky. Publikum – a tedy i dvůr – očekávalo tradiční korunovační operu a podvědomě cítilo, že jaksi není uspokojeno… Přesto by se dal Titus po hudební stránce zahrát a zazpívat tak, že by působil nezajímavě a zdlouhavě. Bylo by tomu tak v případě, že by zůstala neprobuzena opravdová vnitřní bohatost a invenčnost Mozartovy hudby. Minkowski naštěstí právě v tomto směru posloužil poslední Mozartově opeře velmi dobře.
V orchestru Národního divadla probouzel neustálým atakováním hranic mezi rutinní pohodlností a hráčskou angažovaností a pozorností ty nejlepší stránky. Hrálo se s plným nasazením, s mnoha a mnoha odstíny emocí a dynamiky. A obdobně se zpívalo. Minkowski si přivezl do projektu jako rozhodující sólisty „své“ lidi. Národní divadlo sice zdůrazňovalo coby hlavní hvězdu představitele titulní role, pětadvacetiletého norského tenoristu Brora Magnuse Tødenese, ale mnohem zajímavější byla mladá francouzská mezzosopranistka Ambroisine Bré, která zpívala kalhotovou roli Sesta. Příjemný nepřepínaný hladký hlas, nestrhávající pozornost k technice, ale schopný projevovat a předávat city; a k tomu – i při koncertním zjednodušení do náznaků – zjevná herecká přesvědčivost. Tødenes ve snaze ztvárnit skutečného vladaře hlas naopak výrazově napínal až na samu hranici a občas mu to obnažilo a znejistělo intonaci; avšak není sporu, že jde o velký talent, o hlas, který právem už nyní budí pozornost a který má velkou budoucnost. I on pod režijním vedením Romaina Gilberta velmi pěkně naznačil základní psychologické pohnutky související s textem. Dalšími sólisty byli Lea Desandre, Markéta Böhmová a Jan Štáva. V průměru šlo o sympaticky vyrovnanou šestici. Jen Lotyška Inga Kalna, zpívající Vitellii, si oproti ostatním sólistům pomáhala notami, nebyla psychologicky přece jen přesvědčivá s takovou samozřejmostí jako Ambroisine Bré a o něco víc vybočovala operní velikostí svého hlasu.
Z hráčů na sebe upozornil Luca Oberti u kladívkového klavíru, energicky doprovázející recitativy, a dva jménem neuvedení dechaři – klarinetista doprovázející na zdůrazněném místě vpředu před orchestrem árii Sesta a hráč na basetový roh, stejně tak zvýrazněně spoluúčinkující ve stejně proslulé árii Vitellie. Orchestr i sbor byly samozřejmě na jevišti, sboristé v jednom případě i v hledišti. Minkowski ponechal prostor i na potlesk po několika nejznámějších číslech, ale sympaticky i v takových okamžicích svižně posunoval hudební dění hned zase dál. Večer neměl hluchá místa.
La clemenza di Tito, Dobrotivost Titova, je operou nejen o císaři, který dává přednost odpuštění před trestem, ale i o složitosti vztahů, o loajálnosti, pomstychtivosti… Všechna nedorozumění, tedy nedostatek informací ve správný okamžik, která jediná zdůvodňují celý děj, vedou k otevřenému závěru. Původní happy-end Metastasiova libreta Mozart a jeho spolupracovník na novém libretu oslabili. Vitellii, strůjkyni všech zbytečných intrik, je odpuštěno, ale jestli se stane císařovnou, už nevíme. Sesto, který – zaslepen láskou k ní – se nechal zneužít k jejím cílům, je císařem pardonován, ale výčitek se nezbaví… A rozporuplné úvahy provázejí i Tita… Opravdu nejde o pouhé tableau oslavující panovnickou shovívavost a moudrost. I v koncertním provedení, se všemi vztahy mezi postavami naznačenými jen do určité míry, bylo zřetelné, že se Mozart i v tomto případě dotkl hudbou psychologie víc než jeho současníci.
Ačkoli mělo v Praze světovou premiéru, jde o dílo, které se tu skoro vůbec nedává. Inscenace uvedená po desetiletích mlčení v roce 2006 a hraná do roku 2010, byla výjimkou. Dvojí koncertní uvedení nyní mohlo zapůsobit a díky Minkowskému zapůsobilo jako opětovný pokus operu rehabilitovat.
