Vyvrcholením letošního festivalu Opera 2017 se mělo stát pražské uvedení Thomasova Hamleta v nastudování Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Inscenaci se při premiéře 2016 dostalo mimořádně vřelého přijetí kritikou a představitel titulní role, Thomas Weinhappel, byl za svůj výkon oceněn Cenou Thálie 2016. To samo o sobě bylo důvodem, nenechat si toto představení ujít.
Hamlet francouzského skladatele Ambroise Thomase na libreto dua Michel Carré a Jules Barbier je ukázkovým příkladem francouzské romantické lyriky. Libreto vychází z Dumasova zpracování námětu, které se od Shakespearova textu v mnoha ohledech odchyluje ve prospěch divadelních konvencí své doby. Ta se na jednu stranu oprošťovala od klasicistních požadavků, ale na druhou stranu ještě nebyla na syrovost originálu připravena. Úpravy provedené Dumasem se promítají i do libreta opery – z čistě praktických důvodů vypadla řada méně podstatných postav a takřka všechna pozornost se soustředí na dva páry – jednak na královrahy Claudia a Gertrudu, a dále na zamilovanou dvojici Hamleta a Ofélii. Z vedlejších postav mají významnější roli pouze duch Hamletova otce a Polonius. Z bohatě rozvětvené Shakespearovy látky libreto akcentuje dramaticky nejvděčnější scény – jak operně velkolepé sborové výstupy, tak lyrické pasáže soustředěné na Hamletovu vnitřní trýzeň a Oféliino šílenství. Asi nejzásadnější změnou je, že Dumas (i libretisté) nechal v závěru Hamleta přežít, neboť si nezasloužil stejně krutý osud, jako Claudius či Gertruda. Počet mrtvých na scéně ve finále také údajně mohl urážet vytříbený francouzský jemnocit. Méně zřetelným, ale významově zásadním posunem je rovněž akcent na postavu Ofélie, jejíž nešťastná láska a tragický osud zůstává v centru pozornosti do samého závěru. Hamletova tragédie není v Dumasově pojetí v tom, že princ umírá, ale naopak v tom, že musí dále žít – avšak bez své osudové lásky. Thomasovo hudební pojetí odpovídá tomuto „zmírnění“ nepříjemného vyznění Hamleta. Příjemná, lyrická hudba je stylem srovnatelná např. s postupy Charlese Gounoda, jehož opera Romeo a Julie měla premiéru pouhý jeden rok před Hamletem. Děj je rozdělen na zřetelně oddělená čísla vybízející k potlesku a hudba je sice založena na práci s motivy, avšak postrádající přísnost známou od Wagnera. Nad Thomasovým Hamletem je proto snadné se ušklíbnout jako nad romantickým paskvilem vytvořeným z klasického dramatického veledíla, nicméně toto odsouzení by nebylo zcela spravedlivé. Jedná se o dílo, které vznikalo v kontextu doby, která Shakespearův originál přesně neznala a prahla po velkolepých osudových scénách s králi, duchy a tragickými osudy – a v tom se ostatně příliš nelišila od doby dnešní, která má ostatně také svého muzikálového Hamleta.
Režie aktuální ostravské inscenace se ujal zkušený činoherní režisér Radovan Lipus, pro něhož se jedná o operní režijní debut. Ve spolupráci se scénografem Davidem Bazikou a kostýmní výtvarnicí Evou Kotkovou zasadili Hamleta do prostředí postaveného na historizujících prvcích – obří busta zavražděného Hamletova otce, dominantní sloup v popředí scény, římské nápisy a mozaika historických grafik na pozadí stěn královské hrobky. Historizujícím dojmem působily rovněž kostýmy některých postav a dvořanů. Do tohoto prostředí byly zasazeny naopak výrazně stylizované elementy jako márniční vozík, na kterém je přiváženo tělo Ofélie, nebo série plastových červených předmětů akcentujících některé ústřední motivy děje – červená dýka (a to i v obřím provedení) jako symbol pomsty, červený snubní prsten jako symbol Oféliiny marné naděje, červená lebka jako symbol marnosti a smrti. Ústřední součástí scény byl zmiňovaný sloup, který vyjížděl a proměňoval se v hrob, z něhož vystupuje duch zavražděného krále, či baldachýn nad trůnem krále nového. Na několika místech byl děj doplněn baletem a pantomimou využívající stylizovaný trhaný pohyb a stronzo. Naopak herectví sólistů bylo přirozené s využitím tradičních operních póz a gest.
Výsledný dojem působí bohužel nesourodě a nepromyšleně. Ani historizující zasazení, které by mělo být pro historický námět zcela přirozené, nemá jasnou koncepci. Zasazení inscenace je sice historizující, ale kostýmy a scéna se tříští do několika nesourodých epoch – v kostýmech i kulisách se mísí prvky antické, renesanční, barokní i soudobé. Není přitom jasné, proč duch zabitého dobrého krále vypadá jako latinskoamerický diktátor z 20. století, zatímco zlý Claudius vypadá jako něco mezi Donem Giovannim a králem z televizní pohádky. Ani nápad s červeně zbarvenými předměty z dramatického hlediska nikam nevede. S barevnou symbolikou není v jejich případě nijak pracováno, prostě jsou červené, protože krev…? Až komicky působí obří červená plastová dýka snášející se na scénu, kterou režisér v programu označuje za „meč“ pomsty (možná proto se na jevišti v jednu chvíli zcela nelogicky „šermuje“ dýkami). Kritika v obří dýce občas poněkud popleteně viděla Damoklův meč – ovšem pak je otázka, proč visí nad Hamletem namísto Claudia. Znalci Shakespearova díla budou zmateni paralelou s úplně jiným šlechticem, jemuž se v souvislosti s úplně jiným králem zjevuje úplně jiná rudá dýka. Znalci pražských muzikálů budou zase zmateni paralelou s opusem Janka Ledeckého, který propagovaly plakáty rovněž s rudým mečem zavěšeným u Hamletova pasu. Výsledkem je inscenace, která chce působit jako v zásadě tradiční („nadčasová“), ale ozvláštněná originálními prvky. Ty však ve výsledku děj nijak neobohacují. Jedná se o nápady vržené na scénu, které však na vytvoření koncepce díla, jakým je Hamlet, nepostačují.
Absence jasného režijního záměru se bohužel podepsala i na hereckém ztvárnění hlavní postavy Hamleta (Thomas Weinhappel). Ten sice vypadá jako princ a i jeho kostým evokoval prototyp romantického rozervance, nicméně jeho projev na scéně Stavovského divadla postrádal jakýkoliv výraz či magnetismus. Rozčiloval se, když se rozčilovat měl, a hroutil se na předepsaných místech, ale přes pestrou škálu výrazových prostředků byl výsledný dojem mdlý a nijaký. Do samého konce nebylo jasné, jakého Hamleta vlastně máme před sebou. Introvertně zadumaného? Zamilovaného? Rozhněvaného? Klaunsky bláznivého? Všechny a žádného. Je logické, že Hamlet se musí během dramatu proměňovat, ale tento večer Weinhappelovi chyběl charakter a schopnost vtáhnout diváka do děje. Celkovému dojmu nepomohl ani jeho velmi nevýrazný pěvecký projev. Především v první polovině se jeho hlas utápěl ve zvuku orchestru a i některé vedlejší postavy vyznívaly pěvecky mnohem zřetelněji, než Hamlet (například Martin Šrejma jako Laertes). Vynikající výkon naopak podala Jana Sibera v roli Ofélie. Svůj náročný koloraturní part si užívala, stejně, jako diváci v hledišti. Také z hereckého hlediska vytvořila postavu nešťastné naivní dívky, jíž se před očima rozplývá její sen, zcela přesvědčivě. V této souvislosti je třeba podotknout, že nejlépe herecky vyznívaly postavy nejvíce typizované a v běžně hrané operní literatuře nejčastější – křehká naivka (Ofélie), majestátní král (výborný Martin Gurbaľ jako Claudius) či přísná královna (rovněž výborná Janja Vuletic jako Gertruda). Také o postavách Laerta (výše jmenovaný Martin Šrejma) a Přízraku (patřičně impozantní Bogdan Kurowski) lze říci, že jejich projev nijak nevybočoval z obvyklého pojetí těchto postav. Laertes po vojensku salutoval, Přízrak se sošně tyčil a hřímal mohutným basem. Nabízí se proto závěr, že ztvárnění jednoduchých a typizovaných postav vyznělo v inscenaci mnohem lépe, než v případě podstatně náročnější postavy Hamleta.
Pozitivně je třeba hodnotit rovněž výkon orchestru a sboru Národního divadla moravskoslezského pod vedením dirigenta Tomáše Braunera. Velmi příjemně vyzněly zejména tiché lyrické pasáže. Především vrcholná scéna Oféliiny smrti spojující sólový part s orchestrem a sborem beze slov vyzněla se zdrcující naléhavostí. Pochvalu zaslouží rovněž choreografie sboru, který nepostával na scéně, jak je někdy zvykem, ale oživoval dění s použitím pantomimických gest navazujících na pantomimu o smrti krále Gonzaga předváděnou na Elsinoru potulnými herci.
Thomasův Hamlet je ukázkovým příkladem francouzské romantické lyrické opery a rozhodně si místo na (nejen) českých jevištích zaslouží. Ostravská inscenace se sice potýká s poněkud kostrbatou režijní koncepcí, nicméně v našem prostředí se jedná o raritu, kterou lze především díky hudebnímu nastudování a výkonům některých interpretů doporučit.
