V Severočeském divadle Ústí nad Labem měla premiéru opera Richarda Wagnera Tristan a Isolda 14. ledna, její předpremiéra proběhla však už 4. řijna roku 2020 – inu covid. Ústecké divadlo se trochu vrátilo do téže řeky, zvolilo stejnou zkrácenou verzi této opery jako před padesáti lety, kdy ji uvedlo pod taktovkou Františka Vajnara. Operu dirigoval Miloš Formáček, režírovala Andrea Hlinková se svou stálou spolupracovnicí Miriam Struhárovou, výtvarnicí scény a kostýmů, choreografem Vladimirem Gončarovem, sbormistrem a asistentem dirigenta Janem Snítilem. Pro hlavní role Tristana a Isoldy získali ústečtí velmi kvalitní obsazení – Elišku Weissovou a Jakuba Pustinu. Oba se s obtížnými party vyrovnali na úrovni. Představitelka Isoldy Eliška Weissová opět potvrdila, že její směřování k vysoce dramatickým sopránovým partiím je úspěšné a že její znělý odolný hlas zvládne i ty nejtěžší role daného oboru. Má ve svém repertoáru po Kostelničce z Janáčkovy Její pastorkyně Smetanovu Libuši, Ortrudu ve Wagnerovu Lohengrinovi i Pucciniho Turandot. Také u tenoristy Jakuba Pustiny jako Tristanovi můžeme sledovat obdivuhodnou schopnost proplout bez problémů úskalími role a předvést plně znějící výšky. Mezzosopranistka Karla Bytnarová roli zpívala možná trochu překvapivě světlou barvou hlasu velmi dobře Brangänu. Kurwenalem byl spolehlivý Richard Haan.
Dirigent Miloš Formáček řídil hutně a koncentrovaně hrající orchestr v silně znějící dynamice, z níž na maličkou chvíli slevil snad pouze na samém začátku Isoldiny závěrečné árie – smrti z lásky. Krásné Grafovo ústecké divadlo po své rekonstrukci rozšířilo orchestrální jámu do až nadměrné velikosti a je tedy za všech okolností hodně obtížné vyladit dynamickou hladinu orchestru se zpěvem sólistů na jevišti. Wagnerova opera zazněla v Ústí v přesně opačné podobě než by, podle požadavků skladatelových, měla. Pastózní dynamika orchestru potlačovala jakkoli detailně propracované sólové party, často je přehlušovala. Připomeňme jen, že Richard Wagner vybudoval své festivalové divadlo v Bayreuthu tak, že jeho orchestřiště téměř uzavřel do tvaru mušle, aby nad ním zcela bez problémů dominantně zněl zpěv sólistů.
Nejslabším článkem ústecké inscenace je její režijní a výtvarné řešení. Známá dvojice režisérky Andrey Hlinkové a Miriam Struhárové usiluje vždy o nápadnou efektnost inscenace. Tentokrát dámy zapojily do svého tvůrčího slovníku inspiraci, jak samy píšou, z „kultových sci-fi filmů“. Andrea Hlinková v programu k inscenaci uvádí: „naša režijno-výtvarná koncepcia viaže na inú dimenziu: vesmír, univerzum, nekonečno, teda priestor, kde sa može nenaplnená láska naplniť.“ Na jevišti se hned od počátku objevují jakési rádoby vesmírné bytosti (balet), které v neuvěřitelně naivní choreografii předstírají souvislost s Wagnerovou operou. Tvůrkyně inscenace o své práci dále píšou: „Snažili sme sa prepojit klasickú réžiu s novým moderným vizuálom a videoprojekciami. Vyvažuje se tak úsporné využívanie hereckých gest, ktoré umožňuje vytvorenie javiskového komfortu pre spevákov“. Z mého soukromého pohledu nebylo zpěvákům dopřáno detailnější režijní vedení, jejich pohybovým hereckým projevem zůstala podle přání režisérky velmi úsporná gesta. Miriam Struhárová vytvořila kruhový půdorys scénografie, Tristan a Isolda měli pro své akce jen velmi malý kruhový prostor uprostřed jeviště. Sbor zněl za scénou. Kostýmy byly velmi zvláštní. Tristana – štíhlého Jakuba Pustinu – ještě dále zeštíhlily do černého, menší postava Isoldy byla doslova obalována nadměrným množstvím látky. Navíc Isolda ke své závěrečné árii, při níž umírá z lásky k Tristanovi, přispěchala v bílých šatech bohatě zdobených zlatem a stříbrem, s efektně vysokou paprskovitou čelenkou. Pokud režisérka Andrea Hlinková chtěla, aby její inscenace obsahovala „univerzum, ktoré nepozná čas ani priestor – len emóciu, ktorá je večná“, tak se domnívám, že se jí to, s prominutím, tak trochu nepodařilo. Scénografie se projevovala ve velkých projekcích všeho možného – vesmír, krokodýli, jelení (nebo jiná) hlava s parožím… Ve druhém jednání pak náhlý úhyb k popisnosti prostředí – projekce interiéru starého hradu, do něhož převezli umírajícího Tristana. Místo ohlášeného „moderního vizuálu“ jen samé povrchní video-ilustrace. V posledním jednání také ještě moderní průhledná křesla. Tančící (zde náhle také sedící) bílá zjevení, tj. víceméně quasi vesmírné bytosti. Ve druhém dějství vévodila jevišti jejich černá obdoba jako téměř pohádková předzvěst tragédie. Škoda…
