I fagotista Václav Vonášek, čerstvý člen Berlínské filharmonie, patřil při provedení Wagnerovy opery Tristan a Isolda v sále Philharmonie v Berlíně k ozdobám večera, ve kterém Simon Rattle navázal na provedení této opery na Velikonočním festivalu v Baden-Badenu a spolu se stále ještě svými Berlínskými filharmoniky sám zinscenoval večer, ve kterém absence klasického režiséra nevadila. Koncertní provedení vždy umožňuje vnímat drama tak, jak jej vykreslil Wagner a nikoliv tak, jak jej pochopil či nepochopil režisér a scénograf.
Berlínští filharmonikové zahráli největší a nejhlubší dílo veškeré operní literatury s nespoutanou vášní. Světlo a tmu promítal dirigent do prostoru sálu výraznými gesty, na která jednotlivé nástrojové skupiny reagovaly jako magnety. Rattle doslova proplul večerem, jehož stavebním základem byla unikátně barevná hra orchestru, který byl v příkladné vyváženosti své dynamiky s mužskými hlasy Rozhlasového sboru Berlín (sbormistr Simon Halsey) a hlasy jednotlivých sólistů.
Když se s rolí Isoldy v létě roku 2015 v Mnichově navždy loučila Waltraud Meier, našly se hlasy, které tento fakt oplakávaly, jako konec éry, která nemůže být nahrazena, konec zážitku a prožitku, který neměl dlouhá léta srovnání. Nina Stemme, Iréne Theorin, Evelyn Herlitzius a Violeta Urmana, to jsou hlasy pro Isoldu takřka ideální. Chceme-li však vynechat slovo „téměř“, je tu holandská sopranistka Eva-Maria Westbroek. Nadchla mě již při svém debutu v této roli v drážďanské Semperoper v roce 2013, toto nadšení nyní potvrdila. Nadšení z její vokální suverenity freneticky a hlasitě sdílelo veškeré obecenstvo, mezi kterým se dal najít i pěvec Frank van Aken. Tento tenorista je v soukromém životě pěvkyniným manželem a na pódiu též i Tristanem! V popisovaný večer jej svým mohutným a velmi dobře technicky zvládnutým hlasem zpíval Australan Stuart Skelton. Není zatím tolik vyzpívaný jako jeho dva slavní a starší kolegové Peter Seiffert a Stephen Gould, má však před sebou dle mého soudu světovou kariéru, která se rozjela v přesvědčivém tempu. Nádherným témbrem se v roli Kurwenala prezentoval maďarský barytonista Michael Nagy, skvělou Brangänou byla anglická mezzosopranistka Sarah Connolly, velmi dobře svou scénu přednesl dánský basista Stephen Milling v roli krále Marka.
