Na scéně Semperovy opery v Drážďanech mají v repertoáru pozoruhodnou inscenaci po mladé publikum Prinz Bussel. Je poutavá svojí hudbou, inscenací a obsazením; u nás něco podobného nenajdete. Podle stejnojmenné povídky jedné z nejúspěšnějších knižních autorek pro děti a mládež Holanďanky Joke van Leeuwer mladí lidé vstoupí do příběhu chlapce Bussela, bratra zpívajících sedmi sester, který touží po tom, aby si mohl zazpívat s nimi, o což ale nikdo nestojí. V Ano-zemi, kde žije, je právě Ano-den a narozeniny královny. Jak Bussel přijde na to, že může být její příbuzný, rozhodne se darovat jí sebe sama a předloží konformní společnosti způsob její proměny a tím uzdravení, je jak skluzavka, na které se vezete, užíváte si jiný časový rozměr a radost z jízdy a ani chvíli vás nenapadne z ní vystoupit.
Proč tomu tak je, zapříčiní scénická dekorace Leny Lukjanovy, kulisy harmonické barevnosti stylu 60. let, působící dojmem dětské malby, stejně jako ostatní výtvarná díla inscenace, jimiž je například skládací limuzína královny, malované královniny portréty a po stránce kostýmní nápadité kostýmky sedmi sester, převlek medvědů, stejně jako aktuálnost dámských kostýmů, šatů bezdomovce i typovost růžového kostýmu královnina s víceznačným puncem anglické loajálnosti. Hudba, kterou složil vedoucí nastudování Semperovy opery skladatel a dirigent Johannes Wulff-Woesten, a jež sám při představení dirigoval, je směsicí atonální hudby 20. století, melodické linky swingu a reminiscencí Händlovy árie z Rinalda. Orchestr vedl bravurně, měl ostatně mladé hráče, kteří mu svými schopnostmi dovolovali vytvořit vlastní koncepci bezchybné úrovně. Pěvecky v hlavní roli prince Bussela excelovala Egypťanka, členka Semperovy opery, Gala El Hadidi, která dovede svým tmavým objemným mezzosopránem jistých kontur zazpívat stejně tak smyslnou Carmen v Cardiffu jako zde rozpustilého kluka, který touží po tom, aby ho někdo ocenil, bral vážně. Vynikající svým mocným temným altem byla i mladá Švédka Sofi Lorenzen jako medvědí žena, jinak lékařka v „Anfanghausu“, jakémsi výchovném domě pro děti. Královna Ingeborg Schöpf, jako třeba i starý muž Tilmann Rönnebeck zazpívali a zahráli své role výborně.
Z celkového dojmu inscenace mě napadla analogie s dětskou knihou Tři banány aneb Petr na pohádkové planetě. Je to čas, ve kterém se tak ocitnete v jiném světě. Strhne, uteče, zažijete podnětný příběh dítěte, které společnost neakceptovala, společnost založená na konvencích, společnost, která se bojí jinakosti. Ano, byl jiný. Nakonec díky němu prozřela a on ji uzdravil. Jeďte do Drážďan, podívejte se do Zwingeru, navštivte místní restaurace a běžte do opery, stojí to za to.
