Dalibor, tragická opera ve 3 dějstvích, bývala vždycky zlatým hřebem repertoáru opery Národního divadla. Její premiéra 16. května 1868 byla spjata s poklepáváním na základní kámen pozdější „Zlaté kapličky“ – Národního divadla, kde se záhy stala jedním z titulů, který byl něčím jako „vlajkovou lodí“ operních šéfů. Jeho premiérami se pyšnili operní šéfové Národního divadla – Karel Kovařovic, Otakar Ostrčil, Václav Talich a po 2. světové válce Otakar Jeremiáš, Jaroslav Vogel a Jaroslav Krombholc, tuto operu řídili špičkoví dirigenti, jakými byli Zdeněk Chalabala, Rudolf Vašata, Bohumil Gregor i další. Prostě Dalibor byl titul, který nezmizel z repertoáru ani jedinou sezónu. Jde totiž o dílo v dějinách české opery klíčové. Bedřich Smetana zde plně rozvinul sílu své hudební invence i dramatického chápání obrozenecké látky národního eposu. A rytíř Dalibor naplňující své bezútěšné chvíle v temném žaláři hrou na housle se stal nejen symbolem hrdiny, který pomstil smrt svého přítele, ale i symbolem české hudebnosti. Není tedy divu, že díky tomu česká hudba v dílech svých skladatelů – vedle Bedřicha Smetany samozřejmě i Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha a zejména Leoše Janáčka a v neposlední řadě i Bohuslava Martinů se stala jak v koncertních síních, tak i v operních domech trvalou součástí repertoáru a díky tomu, že se dnes běžně hrají operní díla v jazyce originálu, zaznívá čeština z operních jevišť celého světa se vší pečlivou výslovností a svébytnou rytmičností.
Znovu tuto skutečnost potvrdilo koncertní provedení Smetanova Dalibora v londýnské Barbican Hall 2. května se skvělým orchestrem BBC Symphony Orchestra pod taktovkou Jiřího Bělohlávka, který uplatnil jak monumentalitu tragického patosu tohoto díla, tak jeho podmanivou lyrickou složku, stejně jako lidové prostonárodní melodie v úchvatném pijáckém sboru „Ba nejveselejší je tento svět“, zpívaném Daliborovými zbrojnoši se vší vervou a patřičnou náruživostí. Orchestr, zejména smyčce, hrál doslova božsky, také sbor BBC Singers (chorus-master Andrew Griffiths) se zhostil svého úkolu na výbornou. Jiří Bělohlávek opět prokázal, jak dokáže koncipovat velké plochy v kompaktní formě, jak dokáže navodit lyrickou atmosféru i dramatickou sevřenost jednotlivých scén. Pod jeho taktovkou zněla Smetanova hudba s maximální sugestivností, každý výstup měl svou zvláštní atmosféru, kde hrdinský patos střídala lyrická intermezza vnitřního ztišení, kde jednotlivé postavy se svěřovaly se svými nejintimnějšími pocity, aby je posléze gradovaly až na samu hranici patetického emocionálního vyznání.
Pochopitelně na úspěchu večera se podíleli všichni zúčastnění sólisté. Dominoval barytonista Ivan Kusnjer v roli krále Vladislava přesným postižením smetanovského stylu ve skloubení lyriky a patosu a v dalších rolích se pak představili pěvci nové generace, která až v překvapivě vyzrálé formě dnes může reprezentovat špičkovou garnituru našich pěvců a pěvkyň. Byl to zejména Richard Samek, který zaujal jak sugestivní barvou hlasu schopného velkého dynamického rozpětí od téměř neslyšných pianissim až k burácivým forte, tak i strhujícím dramatickým výrazem, který uplatnil nejen v touze po chvílích životního štěstí, jež prožil po boku svého přítele Zdeňka, ale i v prudce tryskající lásce ke své žalobkyni Miladě, aby pak s dramatickou účinností kulminoval pěvecký výraz v árii o svobodě i v následném tragickém loučení se se životem. Neméně působivý výkon podala i Dana Burešová jako Milada, která obdařila roli dramatickými zvraty, fascinovala zejména v prvním dějství, kde svou nenávist vůči vrahovi svého bratra vzápětí proměnila v bezmeznou lásku k člověku, který ji oslnil jak svým zjevem, tak zaujal svým tragickým osudem. Zejména pěvecky náročné pasáže s brilancí vysokých tónů i tklivé lyriky, v obdivuhodném rozsahu celého partu přesvědčily o umělecké vyzrálosti této pěvkyně. K nim se řadila i Alžběta Poláčková v roli Jitky, která tu zapůsobila svou jedinečnou pěveckou technikou i výrazem, kulminujícím zejména v závěru obrazu se zbrojnoši, rovněž tak zaujal i Jan Šťáva v roli žalářníka Beneše, jehož monology působily zejména svou vnitřní opravdovostí, aby pak ve frázi „Kterýpak Čech by hudbu neměl rád“ de facto kulminoval ideovou podstatu celé opery. A neméně působiví byli i Svatopluk Sem jako Budivoj s perfektními výškami a naléhavou dikcí stejně jako Aleš Voráček, který v roli Vítka uplatnil lyrickou dimenzi svého barevně podmanivého hlasu.
Koncertní představení Smetanova Dalibora bylo zpestřováno i drobnými detaily, navazujícími atmosféru jednotlivých scén – Milada se objevila coby harfeník s chlapeckou čepicí na hlavě, Dalibor si na scénu v žaláři sundal sako i motýlka a Richard Samek přesvědčivě zahrál vleže jeho smrt. Toto koncertní provedení Dalibora se tak stalo výrazným triumfem prezentujícím jak uměleckou genialitu svého tvůrce, tak i profesionální kvalitu londýnských kolektivních těles, která pod vedením Jiřího Bělohlávka dosáhla absolutního uměleckého vrcholu, a v neposlední řadě plejádu českých sólistů, kteří jistě v intencích dirigenta své role prožili a dotvořili s maximální uměleckou úrovní, takže Smetanův Dalibor v Londýně reprezentoval nejen vysokou uměleckou úroveň naší české opery, ale zároveň i uměleckou prestiž našich tvůrčích sólistů a zejména pak dirigenta Jiřího Bělohlávka, který tu znova obhájil své výsostné postavení mezi světovými špičkami symfonických a operních dirigentů.
Londýnský úspěch Dalibora byl zároveň i lekcí pro pražské Národní divadlo, které toto klíčové dílo české opery nehraje už plných 13 let a ani v příští sezóně o jeho uvedení neuvažuje. Je to jen smutná bilance naší nemohoucnosti, kdy z repertoáru naší první scény zmizela skvělá díla české opery a hrají se toliko běžné tituly operních děl, navíc v naprosto pochybených režijních výkladech, o čemž výmluvně svědčí poslední premiéry letošní sezóny. Ještě že se toho nedožili ti nadšenci, kteří krejcar po krejcárku po léta sbírali na to, aby si mohli postavit reprezentativní budovu – Zlatou kapličku – honosící se pyšně nápisem „Národ sobě!“. Abychom slyšeli Smetanovy, Dvořákovy a Fibichovy opery i kompletní operní tvorbu Leoše Janáčka musíme jezdit do zahraničí, kde si na rozdíl od nás odkazu českých skladatelů váží.
