Bruselská opera se po dvou létech vyhnanství v obrovském stanu opět vrátila do své původní renovované budovy, jen před vchodem přibyla jakási maringotka, která kvůli bezpečnosti kontroluje všechny návštěvníky. Její třetí inscenací v sezóně je opera Francise Poulenca Dialogy karmelitek. Poulenc není považován za typického operního skladatele, vlastně se programují jen dvě jeho opery a to jen zřídka, Lidský hlas a Dialogy karmelitek. Bruselská opera uvedla Dialogy karmelitek již v roce 1959, tedy jen dva roky po světových premiérách v milánské Scale (italská verze) a v pařížské opeře (původní francouzská verze). Antverpská opera uvedla ‚Dialogy‘ v režii Roberta Carsena před deseti léty a úspěch byl tak velký, že výrazně přispěl k jeho světové kariéře. Tentokrát se ujal režie Francouz Olivier Py a jeho vize je téměř stejně úspěšná. Jedná se o produkci z roku 2013 v pařížském Théâtre des Champs-Élysées.
Dialogy karmelitek je bezpochyby jedna z nejpůsobivějších oper s náboženskou tématikou. Asi k tomu přispěl Poulencův obrat na katolickou víru a přiznání homosexuální orientace. Tragický příběh jeptišek karmelitského kláštera v Compiègne v době Francouzské revoluce a jejich poprava v roce 1794 upravil do scénáře Georges Bernanos podle novely Gertrudy von le Fortové ‚Die Letzte am Schafott‘. Divák sleduje spirituální evoluci úzkostí sledované sestry Blanche de la Force až do jejího dobrovolného životního konce. Poulenc komponoval tuto operu celé čtyři roky a je dobře, že si dal na čas, protože vzniklo dílo nebývalé hudební krásy. Děj ‚Dialogy jeptišek‘ má obsah a divák si ani nevšimne, že opera s přestávkou trvá tři hodiny. Poulenc jakoby hledal inspiraci u Janáčka a jeho ‚nápěvků mluvy‘ a ačkoliv je neoklasické dílo 60 let staré je partitura překvapivě jednoduchá a tonální, sem tam trochu okořeněná disonantními akordy. Opera má skutečně silný náboženský charakter, nejen svým dějem a prostředím, ale i působivými fragmenty. Zejména sborové pasáže jeptišek, jako Ave Maria a zejména finální Salve Regina jsou přímo úchvatné a jsou v nich slyšet Poulencovy četné zkušenosti se sborovým zpěvem.
Vraťme se ale k bruselské inscenaci, Olivier Py není v královské opeře žádným neznámým, jeho režie jsou vždy úspěšné, avšak tato stojí na vrcholu. Není to jen jeho zásluha, ale i Piere-André Weitze, který navrhl výpravu a kostýmy a osvětlovače Bertranda Killyho, oba už řadu let úzce spolupracují Olivierem Py. Weitz je zvláštní postava v operním světě, nejen že je návrhářem výpravy a kostýmů předních operních domů, on také režíruje a kromě architektury studoval na Štrasburkské konzervatoři, operní zpěv, trumpetu e saxofon. V ‚Dialozích‘ pracoval téměř výhradně s černou a šedivou barvou, v jeho obrovském kubuse se neustále posunují stěny a tím vytváří nové prostory. Velmi originální je velký důraz, který klade na jevištní perspektivu. V celé opeře není nikde sugerováno denní světlo a nezvyklé osvětlení představuje nové možnosti práce se světlem a tmou. Kromě toho se výprava, kostýmy a osvětlení ideálně pojí s bezvýchodnou situací jeptišek.
Možná, že díky pařížské produkci bylo pěvecké obsazení – řada rolí měla stejné interprety v Paříži a Bruselu – na vrcholné úrovní, určitě co se týče francouzských pěvkyň, posuďte sami: Patricia Petibon se svým mladistvým hlasem byla skvělá Blanche a stála v témbrovém kontrastu se Sandrine Piau (Constance). Piau patří ke královnám barokní opery a tam najdeme také Véronique Gens (madame Lidoine). Mužských postav je pochopitelně málo, pěkným projevem na sebe upozornil mladý francouzský tenorista Stanislas de Barbeyrac jako bratr Blanche. Alain Altinoglu je necelé dva roky uměleckým ředitelem bruselské opery a po létech celkem neúspěšných dirigentů v této funkci se konečně našel vhodný šéf. Kdyby se některým hráčům na žesťové nástroje dařilo tak jako celému orchestru tak by k bruselské inscenaci Dialogů karmelitek nebylo co dodat.
