Opery Christopha Willibalda Glucka (1714–1787), kterých složil přes třicet, vidíme u nás opravdu málokdy. Nejčastěji hrají naše i zahraniční divadla jeho Orfea a Eurydiku, vzácně také Ifigenii v Aulidě nebo Ifigenii v Tauridě. Operu Alceste, tehdy Alcestu (v českém překladu Evy Bezděkové) uvedl u nás pouze operní soubor tehdejšího Státního divadla Brno.
Plzeňská inscenace první Gluckovy opery v historii Divadla Josefa Kajetána Tyla se narodila pod šťastnou hvězdou. Sešli se v ní umělci, kteří mají niterný vztah ke staré muzice. Viditelně a slyšitelně spěli za jednotnou vizí inscenace této krásné opery, jež měla premiéru už tak dávno, roku 1767 ve vídeňském Burgtheatru ve své italské verzi. Právě tu teď v Plzni uvedli v premiéře 15. ledna. Francouzská verze, která je známější a od italské verze se, jak bývá u Ch. W. Glucka zvykem, dosti liší, byla hrána v Paříži o devět let později.
Plzeňské divadlo přizvalo ke spolupráci význačného dirigenta střední generace Michaela Hofstettera, který je od ledna roku 2020 intendantem a obchodním ředitelem festivalu Internationale Gluck Festspiele v Norimberku. Dirigent hudebně nastudoval Alceste v Plzni se záměrem uvést tuto inscenaci jako závěr norimberských Festspiele v květnu příštího roku. Michael Hofstetter má se starou hudbou bohaté zkušenosti a plzeňský soubor se jeho detailnímu vedení podřídil s mimořádnou vstřícností.
Pro interpretaci Gluckovy Alceste byli vybráni výborní sólisté, s nimiž se jistě pracovalo dobře také režisérovi inscenace Tomáši Ondřejovi Pilařovi. Inscenace je jednotně vedená ve spolupráci všech zúčastněných. Jednoduchá, avšak detailně promyšlená scénografie je prací režisérova spolupracovníka Petra Vítka. Užívá dvojí bílé průhledné opony, jedné zhruba v polovině hloubky jeviště, druhé v jeho pozadí. Obě jsou opatřeny dveřmi, které tu hrají důležitou roli. Druhé z nich totiž míří za hranice jsoucna. Na počátku dominuje scénografii zbraň – bílé masivní dělo, z jehož hlavně vychází světlo, které střídmě osvětluje postavu nemocného, roztřeseného, umírajícího krále Admeta. Součástí scénografie je kruhový náznak oltáře v pozadí, v rukách sboru se ocitají dělové koule, které za sebou odtáhne král Ameto ve vozíku – obtížen svých osudem. Obdivuhodná je proměnlivá detailní práce se světlem (světelný design Daniel Tesař), krásné jsou jednoduché kostýmy Evy Jiřikovské, které respektují a zvýrazňují charakter sólových postav. Všechny výtvarné složky jsou propojeny symbolickým reliéfním kruhem na zadním prospektu i na kostýmech Alceste a sboru.
Režisér Tomáš Ondřej Pilař vychází z kvality skvěle vybraných sólistů, kteří se plně soustředí na postavu, již ztělesňují, a kromě niterného prožitku ji obohacují o velmi úsporná gesta, která jsou koordinovaně přesná ve své jednoduchosti. Velmi empaticky si v tomto duchu počínal také choreograf Martin Šinták, s nímž režisér spolupracuje rovněž opakovaně. Inscenaci vévodila představitelka Alceste mezzosopranistka Barbora de Nunes-Cambraia, jejíž hlas krásně dozrál, propojil své hlasové rejstříky včetně výšek a zněl klidně, uvolněně a melodicky. Její důstojná a citlivá Alceste, která obětovala svůj život za milovaného manžela, zůstane dlouho v paměti. Tenorista Philippe Castagner, kterého jsme už v Plzni viděli jako Idomenea, byl dokonale slabošským Admetem. Na jevišti nezazněl jediný slabší výkon. Marek Žihla byl Admetovým důvěrníkem Evandrem, Markéta Klaudová Ismenou, Daniel Kfelíř Apollonem nebo Apollonovým veleknězem, Jan Hnyk Věštcem, Bohem podsvětí a Hlasatelem. Stejně tak i sbor byl skvěle připravený Jakubem Zichou, který byl zjevně jakýmsi domácím svorníkem hudebního nastudování – působil i jako asistent dirigenta a cembalista.
Inscenaci zahajovaly již před začátkem představení dvě děti, jak se později ukázalo, chlapec Eumelo v podání Daniela Straky a dívka Aspasia (Ivana Bystřická), které chtějí své rodiče Admeta a Alceste potěšit papírovými loďkami, které skládají. Jejich pěvecký i herecký výkon byl bezchybný. V závěru, když je jejich matka Apollonem znovu oživena, dělají se stejnou radostí papírové vlaštovky, které mimochodem krásně létají nad jevištěm. Opera však nekončí happy endem. Alceste, zklamána Admetovou prudkou negativní reakcí na její sebeobětování a jeho sobeckou sebestředností, nakonec smutně odchází z jeviště sama oněmi dveřmi, které vedou nikam.
Plné hlediště operu soustředěně vnímalo a citlivě tleskalo v průběhu představení pouze dvakrát, a to tehdy, když představitelka hlavní role Alceste zazpívala své nejzávažnější árie. Díky za to. Závěrečný potlesk byl intenzívní a dlouhý. Krásný zážitek.
