Dramaturgie Divadla na Vídeňce – Theater an der Wien – si zakládá na uvádění děl, která v běžných operních domem nemají šanci. Že se tento model vyplatil, ukazuje stále zvyšující se kvalita produkcí, řada ocenění a vyprodaný sál. Tato scéna nabízí alternativu těm, kteří operu nezatracují, ale rádi by si občas poslechli něco jiného než stále stejný „oblíbený“ repertoár 19. století.
V dubnu měl na této moderní operní scéně premiéru Orlando (1733) – opera seria z dílny Georga Friedricha Händela. Zda měl Händel k dispozici libretistu, či zda text upravil sám, není známo. Předloha vychází z eposu Ludovica Ariosta Orlando furioso. Händlovo zpracování je na svou dobu mimořádné a moderní. I když se koncepce drží zaběhnutých pravidel barokní opery (např. spojení určitých tónin s určitými významy), není zde žádný sbor, velmi málo recitativů, pouze pět postav, zato psychologicky i hudebně do hloubky propracovaných.
Hlavní hrdina Orlando je těžce poznamenán zážitky z války, stáhl se do sebe a nechce mít se svou minulostí nic společného. Tu mu v režii Clause Gutha připomíná pouze jakási němá prapodivná postava válečného zajatce, na které si občas vylije zlost. Orlando chce svůj život zasvětit lásce k Angelice. To se nelíbí Zoroastrovi, který by jej rád vtáhnul zpět do minulosti – během opery však dosáhne jen toho, že je Orlando ještě více rozpolcený, pronásledovaný nočními můrami a zradou Angeličiny lásky. Angelica je velmi hrdá a sebevědomá žena, která se díky minulosti cítí zavázána láskou k Orlandovi, přesto dá přednost Medorovi, který zase neví, zda se rozhodnout pro vášeň s Angelicou či čistou lásku Dorindy. Třetí akt je vskutku dramatický – Orlando na pokraji šílenství zaživa pohřbí Medora, chce zabít/upálit Angelicu a nakonec i sám sebe. Na to nedojde a závěr opery končí otevřeně – všechny postavy jsou živé a my nevíme, zda vše, co jsme právě prožili, byl jen sen, nebo skutečnost.
Režisér Claus Guth se svým týmem (Christian Schmidt – výprava, Bernd Purkrabek – světlo a Ronny Dietrich – dramaturgie) zasadil děj opery do současnosti některé z jižních zemí. Scéna je vcelku jednoduchá – neurčitý panelák s parkovištěm a palmou, před ním stojí karavan – stánek s občerstvením, ve kterém Dorinda pracuje, a autobusová zastávka. Člověk by řekl, co tohle má společného s Händlem. Má. Nadčasový příběh vojáka, citlivého muže stiženého hned dvěma traumaty – aktivně prožitou válkou se vší její krutostí a traumatem nešťastné a zklamané lásky (se vší její krutostí). Milostný pár Medora a Angeliky s otevřenými zadními vrátky směrem k jiným partnerům, čistá a naivní láska mladé dívky – to vše nabízí možnost stále nových a nových aktualizací. Režie Clause Gutha využila látku dokonale, obohatila ji o řadu zajímavých detailů, humor a nadhled, přičemž zachovala a stupňovala drama až do konce, neuhnula z koncepce a představila uvěřitelný příběh válečného veterána. Jemně a pozoruhodně doplňovalo scénu video z dílny rocafilm. Osobně se mi líbil billboard – obvyklá reklama na osvěžující drink s mořem a palmami „That´s life“ na autobusové zastávce, který znenadání ožil během cituplné Dorindiny árie – vyznání lásky k Medorovi – velmi pozoruhodný a jemný detail. A to je možná to, co mě na režii Clause Gutha zaujalo nejvíce – práce s těmito zdánlivě nepatrnými drobnostmi, jakoby mimochodem, které v prvním plánu možná ani nevnímáme, ale které ozvláštňují a prohlubují celkový zážitek z představení.
Přestože by měla být profesionálně odvedená recenze objektivní, musím se zcela subjektivně přiznat, že jsem už od roku 1985, kdy byl Il Giardino Armonico založen, jeho zaslepeným fanouškem. Soubor byl zodpovědný za hudební provedení Händlovy opery. Za hudební provedení, nad kterým se tajil dech. Za více jak třicet let své existence dosáhl soubor takového interpretačního mistrovství, že k němu není co dodat. Do detailu propracovaná partitura, hravost a nadhled, přes hluboké znalosti interpretační praxe moderní pohled na věc, a především pro mě naprosto neskutečné cembalo (Riccardo Doni a Federica Bianchi), které perlilo a jen tak „mimochodem“ podbarvovalo virtuózním způsobem recitativy i orchestrální part – to vše vedeno jemnými gesty vedoucího a zakladatele souboru Giovanniho Antoniniho.
Do hlavní role Orlanda byl obsazen kontratenorista Christophe Dumaux. Nad jeho výkonem zůstával rozum stát, jeho role byla tak uvěřitelná, až jsem měla pocit, že sleduji nějaký dokument o válečných veteránech a jeho nádherný hlas bez jakýchkoliv technických zaváhání či problémů, neskutečné koloratury – naprosto ojedinělý zážitek. Druhý kontratenorista Raffaele Pe byl pro roli Medora, poněkud povrchního, byť hodného a možná i upřímného hejska jako stvořený. Extrémně vysoké mužské hlasy pro role hlavních hrdinů jsou skutečně geniální. V barokní době běžná praxe, v současnosti pozoruhodná, ozvláštňující záležitost s úžasnou silou a potenciálem. Dorinda ztvárněná Giulií Semenzato byla nežnou, naivní a čistou dívkou bojující se svou marnou láskou k Medorovi, která se tu a tam dovede odvázat, zakoketovat a snít a která nakonec přes svou křehkost a zranitelnost je ze všech postav v podstatě nejsilnější a nejsvobodnější. Angelica Anny Prohaska – stálice na scéně Theater an der Wien – mi přišla poněkud chladná a nepřesvědčivá jak co do hereckého výkonu, tak pěvecky, ale možná to byl režijní záměr. Jako vždy byl ve své roli vynikající a zcela přirozený další „Stammgast“ scény – Florian Boesch ve dvojroli Zoroastra a bezdomovce/choryfeje, komentujícího děj na začátku a před druhým dějstvím.
Myslím si, že by moderně uvažující bytostný divadelník Georg Friedrich Händel měl z takto připraveného a provedeného představení radost. Theater an der Wien si pro produkce „staré“ hudby zve ansámbly hrající na dobové nástroje, což by v dnešní době měla být samozřejmost. Právě kontrast lyričnosti, jemnosti a noblesy starých nástrojů s agresivitou dnešní doby odehrávající se na scéně zvyšuje napětí a účinnost uměleckého prožitku tím spíše, pokud jde o takovou synergii, jaká byla mezi Clausem Guthem a Giovannim Antoninim. Překrásný zážitek a velká gratulace scéně, která se nebojí riskovat a provokovat.
