Opera Narodowa – první operní scéna hlavního města Polska – zařadila do svého repertoáru Janáčkovu Věc Makropulos. Teatr Wielki byl zaplněn téměř do posledního místa a dá se říci, že obecenstvo bylo Janáčkovým dílem hluboce zaujato, o čemž svědčil dlouhotrvající potlesk. Představení bylo hráno bez pauzy. Režisér Christoph Marthaler pojal Janáčkovu osmou operu v duchu Čapkovy teze o nesmyslnosti dlouhověkého života. Jako metaforu o smyslu lidské existence, o příčinách životních deziluzí a zklamaných nadějí. Marthaler má jistě osobitý rukopis, často se uchyluje ke scénické metafoře, v jeho inscenacích se snoubí symboličnost s naturalistickými detaily. Nejinak tomu bylo i u Janáčkovy Věci Makropulos. Ani tady nezapřel svůj zvyk přidávat k jednajícím postavám opery ještě „své“ postavy. Zde to byly dvě ženy, které mezi sebou diskutovaly na téma dlouhověkosti. Šlo zřejmě o nějakou léčebnu nebo starobinec, jedna byla tělesně a patrně i mentálně handicapovaná. Dopsaný dialog (ženy představovaly činoherní herečky) ovšem nic podstatného nepřinesl a v kontextu vlastní opery dokonce působil nejapně, byť mnohé repliky diváky rozesmály. Rozhodně čekat nejméně čtvrthodinu na první takty Janáčkovy hudby nebylo šťastné. Režisér pojal scénu (výtvarnice scény a kostýmů Anna Viebrock ) panoramaticky, vlevo chodba s dveřmi do jakýchsi lékařských ordinací, napravo něco jako čekárna se sklápějícími se sedadly, kde občas čekaly postavy na svůj výstup. V centru vpředu byl vlastní hrací prostor s křeslem pro Emílii Marty a vzadu na vyvýšeném pódiu soudní tribunál s typickým nábytkem – velkými stoly postavenými do podkovy, jak je to v soudních síních obvyklé. Takže celé představení bylo možno chápat jako jakýsi proces s operní divou s iniciálami E.M.; ovšem záměr se nepodařilo naplnit scénickými akcemi tak, aby přesvědčil. Přínosem bylo, že režisér pojal děj jako tragickou grotesku, v tomto duchu probíhalo i jednání postav. V centru dění stála tajuplná žena – něco jako „femme fatale“ – fascinující a přitahující muže i ženy, s nimiž se potkala. Marthaler dokázal vytvořit působivé scény, jednotlivým výstupům vtiskl napětí a groteskní fazóna s vibrující erotikou, umožňující nadsázku i extravaganci, dílu jistě neuškodila, ba rozhodně mu prospěla. Dominovaly především obě scény s Haukem-Šendorfem, kterého zahrál a zazpíval Paweł Wunder se vší invencí a dojemností. Groteskně vyznělo i jednání operní hvězdy (Eva Johansson ), která se chovala vyzývavě, povýšeně, až urážlivě a jindy zase budila soucit svým životním osaměním, svou duševní a citovou vyprahlostí. Ovšem inscenace měla i svá úskalí: tak především další zapojování obou pacientek z úvodu do hry rušilo, nevyšel ani „gag“, kdy se vevalil do soudní síně dav čumilů, aby byl vzápětí vykázán, ani to, že při „procesu“ představitelé soudního senátu usnuli, nepochopitelné bylo i to, že divadelní uklízečka pečlivě smýčila stoly i židle, které nejprve postavila vzhůru nohama a záhy je zase sundala. Některé situace režisér nedomyslel. Jeden příklad za všechny: v 1. scéně 2. dějství laškuje Janek s Kristinou a dvakrát se ji pokusí políbit – zde byl v tuto chvíli od Kristiny několik metrů vzdálen, takže situace neměla smysl.
Ale to vše neubralo na sugestivnosti celého představení, jemuž dominoval především výkon Evy Johansson v roli Emilie Marty. Zpěvačka velkého hlasového fondu zvládla všechny polohy role beze zbytku, prostě pěvecká osobnost se vším všudy. Ostatní byli v jejím stínu, i když také jejich výkony měly výstižnou podobu. Představitele Hauka-Šendorfa jsem již zmiňoval, zaujali rovněž Raymond Very jako vnitřně nevyrovnaný Albert Gregor, Jan Vacík jako všetečný a trochu potměšilý solicitátor Vítek, Jason Howard jako sebevědomý a poživačný baron Prus, Marek M. Gasztecki jako korektní a pedantický advokát dr. Kolenatý, Anna Bernacka jako trochu „potrhlá“ adeptka zpěvu Kristina a Rafał Bartmiński jako sexuálně neukojený Janek, jakož i představitelé epizodních rolí – Mieczysław Milun (strojník) a Joanna Cortés (uklízečka a pokojská).
Hudební stránku s perfektní znalostí potřeb Janáčkova hudebně dramatického slohu zajistil dirigent Gerd Schaller. Souhra orchestru Orkiestra Teatru Wielkiego – Opery Narodowej byla dokonalá, celek večera na úrovni doplnil i mužský sbor (sbormistr Bogdan Gola ).
Přes všechny, byť závažné, nedostatky vyzněla Janáčkova Věc Makropulos jako tragigroteska o marnosti lidského snažení a pachtění, jako obraz lidské pošetilosti něco znamenat, něčeho dosáhnout. „Všechna sláva – polní tráva“, to je v kostce osud operní divy Emilie Marty.
