V sobotu 15. července byly uvedeny v rámci Olomouckých barokních slavností v bývalém Jezuitském konviktu dvě neobarokní opery s pantomimou současných českých autorů. Prvním z děl byla Coronide hudebního skladatele, muzikologa a vysokoškolského pedagoga z Univerzity Palackého v Olomouci Víta Zouhara. Druhým dílem večera byla Harlekýnova dobrodružství uměleckého vedoucího orchestru Ensemble Damian Tomáše Hanzlíka. Tento orchestr se také ve spojení s herci divadla Facka postaral o toto provedení. Hlas nymfě Coronide propůjčila altistka Dorota Smělíková, protějšek v roli Apolla ztvárnil tenor Filip Dámec, Apidamii zpívala sopranistka Markéta Israel Večeřová a postavu Dafni představil bas Jan Vaculík. Herec Michal Bumbálek ztvárnil na jevišti postavy Harlekýna a Dafni, Sergej Sanža matku, holiče, Dottore, krejčího a havrana, Pavel Doucek představil postavu Apolla, baletka Barbora Bielková Coronide a Pavlína Vaňková předvedla Kolombínu.
Coronide Víta Zouhara patří k jedné z jeho nejznámějších a pravděpodobně také nejhranějších oper. Původní libreto od neznámého autora je okořeněno o verše z Ovidiových Metamorfóz a oděné do moderního minimalistického pojetí neobarokních afektů. Zouharova Coronide se zcela přirozeně dotýká rozličných vrstev publika, neboť je schopna okouzlit nejen přiznanými ověřenými hudebními postupy a důvěrně známým barokním patosem, ale také moderním minimalismem dvacátého a dvacátého prvního století. Nabízí se tedy srovnání například se skladatelem Michaelem Nymanem, který ve svém díle také kombinuje prvky barokní a soudobé minimalistické hudby. Coronide, ačkoliv svým obsazením velmi komorní, je schopna vyvolat množství silných citů, nebylo by tomu tak, nebýt vzájemného porozumění a jednoty mezi herci a orchestrem. Již od samého počátku byla nutnost pospolitosti zřejmá. Apollo ztvárněný Pavlem Douckem vzbuzuje patřičný respekt, a naopak sama Coronide je alespoň z počátku plna rozmilé radosti a hravého pokušení. Bezkonkurenčně nejlepší herecký výkon však podal Sergej Sanža a to v obou inscenacích. V roli zákeřného a prolhaného havrana dovedl svým pojetím obecenstvo nejen pobavit, ale také šokovat, znechutit a rozesmutnit. Především darem pestré motoriky a mimiky zůstala postava zajímavá po celou dobu představení. Zpěváci předvedli solidní výkon a to především Markéta Israel Večeřová, jejíž hlas zůstal jasný a čistý v různých dynamikách a především v nelehkých a opakujících se minimalistických pasážích. Dorota Smělíková, ani Jan Vaculík takto přesvědčivé výkon nepředvedli. Smělíková si nebyla vždy jistá rytmicky a částečně i intonačně, Vaculík pak především intonačně, kde obzvláště při zpěvu s bezchybným Dámcem, se daly postřehnout neustálé jemné změny intonace. Jev, který by se snad dal popsat nejlépe jako jakési pomalé vibrato.
Zatímco Coronide do velké míry stavěla na organickém spojení zpěváků a herců, Harlekýnova dobrodružství poutají především hereckou akcí, která však v tomto případě bohužel nebyla natolik přesvědčivá, aby utáhla celé představení. Harlekýnova dobrodružství trpěla stěží uchopitelnou krizí osobnosti. Tato podvojnost byla matoucí především z počátku představení. Hanzlíkova hudba v Harlekýnových dobrodružstvích totiž není groteskní, frivolní a ve spoustě případů ani dovádivá. Jen těžko se pak hledají styčné body provedení. Ne že by snad herci hráli špatně, výkony Michala Bumbálka a především Sergeje Sanži byly na velmi dobré úrovni, jen ne vždy organicky fungovaly ve spojitosti s hudbou. Zcela zřejmě se však v představení vyskytovaly části, které byly velmi povedené a kde k tomuto grotesknímu spojení došlo. Scény s holičem, boj s Dottorem anebo zpomalený závod všech třech herců dokázaly velmi dobře využít spojení hudby a obrazu, bohužel mnoho jiných částí budilo dojem zbytečného přehrávání především u Michala Bumbálka. Zdůrazňuji však, že dle mého se nejedná o nedostatečný výkon herců, naopak v Coronide byli výteční všichni. Jedná se spíše o zvláštně dvojaké a nepříliš funkční uchopení jednoho materiálu. Výsledný dojem není špatný, ale nejednoznačný. Jako by v hudbě bylo něco podstatně zlověstnějšího, než co se jeví na scéně. Při tomto všem si však obě strany předvedly kvalitní provedení. Orchestr i zde podal přesvědčivý výkon a pouze část se zpěvem „do-re-mi“ se zdála z počátku nejednotná.
Uvedení obou děl po sobě se zdá jako rozumný tah, neboť až téměř (na divadelní poměry) naturalistická scéna, ve které se houpe bezvládné tělo Coronide, zkrátka potřebuje nějaké přijatelné a stylově blízké odlehčení. Samotná Coronide se na závěr jisté odlehčení snaží nabídnout, ale výsledný dojem působí spíše cynicky. Tento cynismus je však žádoucím a posouvá dílo ještě o kousíček výš.
Přestože by se mohlo zdát, že především kritizuji, opak je pravdou. Herecké i hudební složky fungovaly velmi dobře a byly také zpracovány na vysoké úrovni. Fungovaly však především samy o sobě, a to se nejvíce projevilo právě v Hanzlíkově Harlekýnových dobrodružstvích. U poměrně vážně pojaté Coronide, ozvláštněné pouze hravě zákeřným havranem, působilo vše podstatně vyrovnaněji a herci i s hudební složkou fungovali v jasné symbióze. Hanzlíkova Dobrodružství však na povrchu bavila, uvnitř dojímala a ve výsledku zneklidňovala.
