Málokterá Janáčkova opera je tak interpretačně obtížná jako Věc Makropulos. Skladatel ji zkomponoval ve zralém věku svých sedmdesáti let. Svět této opery přináší nezvykle věcnou hudební řeč, která zprostředkovává filozoficky zaměřenou sazbu tohoto díla, jehož libreto si skladatel upravil podle stejnojmenné hry Karla Čapka. Má-li být hudební složka opery divadelně sdělná, měl by se dirigent i ostatní interpreti této racionalitě do značné míry podřídit – pokud k tomu mají chuť a vidí dílo z tohoto hlediska. Pak by ovšem mohla hrozit až ledově chladná inscenace, s níž málokterý divák souzní. Soubor Welšské národní opery se dokázal k této Janáčkově opeře přiblížit až neuvěřitelně. Není divu, když se Janáčkovým operám věnoval už celá desetiletí pod vedením dirigenta Charlese Mackerrase a režiséra Davida Pountneyho, který divadlo ještě nedávno vedl. Právě Pountney, který má ve svém osobním repertoáru na čtrnáct českých oper, angažoval před šesti lety Tomáše Hanuse jako hudebního ředitele. Welšská národní opera uvádí Věc Makropulos v edici Tomáše Hanuse, Jonáše Hájka a Annette Thein, kterou vydalo vydavatelství Bärenreiter Praha. V koprodukci se Scottish Opera měla inscenace premiéru v Cardiffu nedávno, 16. září tohoto roku. 18. listopadu ji pak v Brně uvedl festival Janáček Brno.
Emilia Marty přichází do advokátní kanceláře Dr. Kolenatého jako elegantní, avšak nepříliš nápadná dáma v černém, mění se ve „vamp“ s rudými vlasy po svém vystoupení na divadelní scéně, pokračuje jako světlovlasá souložnice barona Pruse a jako unavená žena v nočním oděvu s hlavou vyholenou svůj život končí. Španělská sopranistka Ángeles Blancas Gulín je Emilií, jichž je na světě málo. Myslím, že je nejlepší představitelkou této role, již jsem zatím viděla, a to po všech stránkách. Nadchlo mě její duševní a výrazové bohatství, její schopnost vytvořit fascinující živoucí bytost, které se přihodilo to, že žila více než třikrát déle než obyčejní lidé. Emilia Marty není v této inscenaci jenom starobylým monstrem s přebalem zachovalé čtyřicátnice, ale člověkem, kterého potkal krutý osud.
Dirigent Tomáš Hanus má pro Leoše Janáčka mimořádný cit. Už od předehry nastoupil s neustále silově pulzující, výraznou, energickou, až údernou hudební interpretací, která provázela rozvíjející se fantaskní příběh. Jakmile se však v orchestrální složce začaly objevovat emotivní pasáže, v nichž Emilia Marty postupně ztrácí tu svou úpornou snahu po získání receptu na zázračný elixír svého otce, aby mohla dále žít i po svých 337. narozeninách, orchestrální part se v jeho podání okamžitě obohacuje o minuciézní detaily, jimiž ono „monstrum“ získává na svých lidských kvalitách. Tomáš Hanus měl to štěstí, že se setkal s režisérkou Olivií Fuchs, která s ním a s jeho janáčkovskou interpretací kráčí v naprostém souladu. Scénografie Nicoly Turner umožňuje propojení hereckých akcí s pohybem jevištních prvků. V prvním jednání nabývá kancelář Dr. Kolenatého s příchodem Emilie Marty fantazijní podobu, advokátní listiny se vznesou k nebi jako jakési vzdušné sloupy, ve druhém dějství zabírá značnou část jeviště koberec z rudých růží. Technickou přestavbu z prvního do druhého jednání, která se odbývá za průhlednou oponou před očima diváků, doplnil představitel Solicitátora Vítka Mark Le Brocq neobyčejně vtipným intermezzem, v němž divákům dovysvětlil dosavadní děj, předvedl malinko českých slov a získal si je svou bezprostředností.
Autorce scénografie a kostýmů Nicole Turner bychom možná mohli vyčítat, že Emilii Marty nelichotila ani v nejmenším, nechala vyniknout danostem její představitelky, avšak je možné, že právě tak to paní režisérka chtěla, aby vynikla živelnost a nezvladatelnost této postavy. Ostatně ani Albert Gregor, Nicky Spence, výborný tenorista, jehož jsme mohli slyšet při interpretaci Janáčkova Zápisníku zmizelého, statnost své postavy nijak nezastíral (proč by také), a přece to byl onen pán, kterému, jak zpívá E. M.: „maminka říkala Bertíčku“. Paní režisérka Olivie Fuchs dokázala vymodelovat všechny postavy, které Emilii obklopovaly, do dokonalého rejstříku životných typů. Baron Prus (David Stout), elegantní gentleman, jehož zlomí až úmrtí jeho syna Janka (Alexander Sprague), půvabná a přesvědčivá Kristýnka Harriet Eyley, která Věc Makropulos spálí, suverénní a šarmantní Dr. Kolenatý Gustáva Beláčka, kouzelný Hauk Šendorf Alana Okeho, který si s Emilií zatančí i tanec s kastanětami. A také, a na to vždycky čekám, kontrastní milá a vtipná scéna Poklízečky (Monika Sawa) a Strojníka Kudrny (Dafydd Allen). Inscenace má srdce! Byla pro mě velkým zážitkem. Dirigent Tomáš Hanus se přišel klanět se sólistou na violu d’amore, ale mohli s nimi být na jevišti všichni orchestrální hráči, protože spolu se sólisty tvořili jednotnou hluboce soustředěnou skupinu, která reagovala na každé dirigentovo hnutí. Dirigent je ostatně vždy vrcholným hybatelem každého jednotlivého představení. Tomáš Hanus v závěru umístil kvůli akustice žesťové nástroje do boční lóže v hledišti. Podařilo se mu tlumočit skladatelovu vnitřní emotivnost a divadelní schopnosti bezezbytku. Tomáš Hanus svému Janáčkovi neuvěřitelně rozumí. Vžívá se do něj celou svou bytostí, poskytuje mu svůj bohatý muzikantský a duševní svět.
Welšský operní soubor má s tím brněnským mnoho společného a můžeme se jistě jen a jen těšit na jejich další spolupráci.
