Velikonoční festival v Salzburgu má několik atributů, o kterých lze hovořit jako o nezaměnitelných. Prvním z nich je Velký festivalový dům, jehož obrovitý prostor, akustické vlastnosti a poloha v jednom z nejkrásnějších a nejhudebnějších měst celé Evropy mají neopakovatelné kouzlo, a jsou tak ideálním místem pro setkání umělců té nejvyšší možné úrovně. Míním tím členy orchestru Staatskapelle Dresden, jež lze jako celek považovat za druhý pilíř zdejší každoročně se konající události. Jakkoliv nelze zpochybnit fakt, že třetím zásadním elementem je německý dirigent Christian Thielemann, jehož jakákoliv umělecká vyjádření, ať už symfonická či operní, oslňují posluchače tím nejzářivějším světlem.
Událostí nemající srovnání bylo uvedení Valkýry Richarda Wagnera, a to právě po 50 letech od jejího prvního provedení Herbertem von Karajanem, na vůbec prvním ročníku festivalu v roce 1967. Vera Nemirova je režisérkou vzbuzující po celém světě jak nadšení, tak rozhořčení. Prací v souladu s navrženou scénou od Günthera Schneidera-Siemssena, jež byla věrnou replikou původní inscenace (tu do finální podoby na jeviště Festspielhausu aplikoval Jens Kilian), však vtiskla celému provedení autentickou a nepokřivenou podobu. Zdá se, že byla její práce v dobrém slova smyslu spoutána účinky magického prstenu a výsledek se dostavil. Ohromná scéna s ohromnými kulisami brala dech v každém okamžiku.
Peter Seiffert má zcela osobitou barvu hlasu, jež nelze zaměnit s jakoukoliv jinou. Je to umělec, který je právem považován za jednu z nejvýraznějších postav operního světa posledních dvaceti let a je obdivuhodné, jak skvěle dokáže enormně náročný tenorový part Siegmunda přednést. Hloubky již možná nejsou na sto procent tím, co bývaly, výšky však září pevně a ocelově, tón je kultivovaný a bez jakýchkoliv náznaků únavy a přetíženosti. Anja Harteros se prvně představila jako Sieglinde. Koncertně se této role sice již dotkla, a to v provedení prvního dějství Valkýry v sále Philharmonie v Berlíně v září roku 2016, kdy orchestr Deutsche Oper dirigoval Donald Runnicles, skutečný debut se však odehrál až zde. A byla to premiéra skvělá! Harteros svou osobností a hereckým cítěním dokáže zaplnit celé pódium. I kdyby bylo prázdné, zdálo by se, že na něm v okamžicích její přítomnosti nic nechybí. Předvedla výkon, který nadchnul expresivitou výrazu i čistou vokální krásou. Spolu se Seiffertem tvořila pár, na který nelze zapomenout.
Georg Zeppenfeld je basista, jehož hlas slýchám velice často. I tentokrát potěšil výrazným charismatem, díky kterému ze své menší role Hundinga vytěžil maximum. Christa Mayer byla direktivní nesmlouvavou Frickou, jejíž scéna patřila k ozdobám druhého jednání. Nenechala Vitalije Kowaljowa v roli Wotana ani nejmenší okamžik na pochybách o tom, kdo „tomu“ vládne. Ukrajinský basista (!) Kowaljow má za sebou zkušenosti s interpretací Wotana ve Valkýře z Milána, Norimberku a Drážďan. Nezpíval jej však dosud příliš často. Svou hlasovou polohou je čerstvým větrem mezi barytonisty a basbarytonisty, kteří se této nejimpozantnější roli světového operního repertoáru věnují. Souznění s dirigentem je příkladné. Thielemann hrál pro Kowaljowa, Kowaljow zpíval pro Thielemanna. V Salzburgu se jednalo o dokonale vyladěné soukolí, které ve druhém i třetím jednání přineslo úchvatné momenty, dovršené nekonečně dlouho drženým posledním slovem „nie“, do něhož bezprostředně vpadnul strhujícím způsobem zahraný Siegfriedův motiv v žestích.
O Anje Kampe bylo dosud možné v superlativech hovořit jako o Sieglendě. Nadšeně jí rok co rok (letos v červnu tomu nebude jinak) aplauduje Budapešť, opakovaně v roli excelovala ve Vídni, Mnichově i Berlíně. V roce 2012 též realizovala nahrávku s Valerijem Gergievem pro label Mariinsky, kde jí je dvojčetem Jonas Kaufmann. Nyní své síly též zaměřila na roli Brünnhildy a bylo co poslouchat! Svůj specificky temněji zabarvený témbr příkladně využívá k vyjádření významu slov, procítěně si pohrává s každou frází, vždy je v rovnováze s kolegy na jevišti a v odpovídající dynamice s orchestrem. Debut při takto výjimečném představení se jí vydařil na výbornou a započala tak další éra jejích prvotřídních sopránových kreací. Pěvkyně je svým jevištním vystupováním a celkovým zevnějškem vděčným cílem kamer. Těch bylo při obou velikonočních provedeních přítomno dostatek, a tak se všichni zcela jistě můžeme těšit na vydání záznamu představení na Blu-ray a DVD.
Je radostí konstatovat, že v roli Siegrune svou podmanivou barvu hlasu divákům představila i česká mezzosopranistka Štěpánka Pučálková. Bez jakýchkoliv tendencí k bezhlavé neobjektivitě lze říci, že zněl její hlas v tomto slavném a velkém prostoru fantasticky a takřka nejpůsobivěji ze všech osmi přítomných sester valkýr.
Dva festivalové symfonické koncerty přinesly hudbu rakouských skladatelů Antona Brucknera a Wolfganga Amadea Mozarta. Posledně jmenovaný maestro zazněl prostřednictvím rukou pianisty Daniila Trifonova. Byl to Klavírní koncert č. 21 C dur, který nadchnul publikum. To ocenilo bravurní techniku, něhu a spoutanou i nespoutanou herní vášeň, jež byla citlivě doprovázena precizně hrajícím saským orchestrem. Thielemann hraje Brucknera tak přirozeně, jako běžný posluchač dýchá a namaloval nám tak čtvrtou symfonii v pestře akcentovaných a v do detailu vypiplaných barvách, jejichž působivost zanechá v nitrech posluchačů na dlouhou dobu neopakovatelný dojem.
Hrál se i náš Gustav Mahler. Nebe nad Salzburgem bylo svědkem dvojího provedení deváté symfonie. Věčně plachý Franz Welser-Möst své hluboké umělecké nitro otevřel nebojácně dokořán a vynikajícím způsobem a příkladně koncentrovaným stylem hrající Sächsische Staatskapelle Dresden mu pod rukama přímo dýchala. Provedení mělo akcenty nekonečného mysteria, hloubku, detail a pokorou protknutou atmosféru. Byly to vzácné okamžiky, jež patřily k vrcholům jubilejního padesátého ročníku tohoto vzácného hudebního svátku.
