Inscenace Wagnerovy opery Tannhäuser Romea Castellucciho měla premiéru v Bayerische Staatsoper München už v květnu roku 2017 pod taktovkou Kirilla Petrenka. Obnovena tam byla o dva roky později, dirigovala ji Simon Young, a v červenci 2021 ji nastudoval Asher Fisch. Letos ji přenesli na Osterfestspiele Salzburg, založeném, jak víme, Herbertem von Karajanem, a svůj Gewandhausorchester Leipzig řídil Andris Nelsons. Tannhäuser Romea Castellucciho, který je jeho režijním i výtvarným tvůrcem včetně light designu, je plný vícenásobných symbolů. Vede diváky pomocí většinou jasně čitelných výtvarných metamorfóz Wagnerovým dílem o podobách lásky, spasení a odpuštění. Tannhäuser je tu však do značné míry pasivní bytostí, která nikdy nedokáže být v pravou chvíli na správném místě, je ztracenou existencí, za jejíž spásu bojují jiní.
Předehru provází na jevišti celý zástup polonahých lučištnic (jakýchsi ženských Amoretů), z nichž některé se zručně trefují svými šípy do terče, v němž je zpočátku zobrazeno lidské oko, později ucho a nakonec, ve chvíli, kdy se Tannhäuser vyšplhá až nahoru, také jablko, na které právě sahá lidská ruka. Jevištní akce jsou uspořádány přesně na hudbu s až spartakiádní přesností. Venušina sluj je naplněna změtí pohyblivých lidských i umělohmotných torz, jakýchsi náznaků povrchových tkání, které se v průběhu času stále více polidšťují, svlékají ze sebe beztvaré pokrytí, mění barvu z tělové na temnější červenou a později se mezi ně vplétají také černě oděné bytosti. Vládne jim představitelka Venuše v červeném, její pohyb je minimální a také emocionalita jejího projevu je v podstatě nečitelná (onemocnělou Elinu Garanču zastoupila Ema Bell). Tannhäuserovo bílé odění poznamenává svými černočernými stopami černě oděná taneční bytost. Kruhový terč na bílé revuální oponě se postupně zužuje do štíhlé siluety ženské postavy, za níž Tannhäuser tuší jiný svět.
Tannhäuser se vrací k lidem do okolí Wartburgu a setkává se se svým bývalým druhem Wolframem von Eschenbach. Poutníci se vydávají na cestu do Říma jako průvod, který nad sebou vzpírá obrovský zlatý balvan. Zápas pěvců na Wartburgu je krví poznamenaná bitva. Pěvci-lovci přitáhnou na jeviště rozpárané ulovené zvíře v podobě snad losa či soba, pomažou se přes ústa zvířecí krví a poznamenají tak i Tannhäusera. Toho pak odvádějí pokrytého bílou látkou s nápodobou zvířecích kostí a svalů a přehodí přes něj ještě plášť s náznakem zvířecí kůže. Tannhäuser je doslova lovná zvěř.
Koncertní sál, v němž bude probíhat zápas pěvců, vytvořil režisér Castellucci jako systém poloprůhledných řasnatých bílých závěsů, jejichž sestava se průběžně mění. Alžběta přichází celá v bílém, ale vrchní průhledná vrstva jejího kostýmu má na sobě podobu její nahé postavy. S Tannhäuserem se setkávají vždy jen tak, aby mezi nimi byla jedna z těch poloprůhledných stěn a byl jim znemožněn fyzický kontakt. Alžběta ze sebe tu horní průsvitnou vrstvu svléká až ve chvíli, kdy Tannhäuser přizná, že byl ve Venušině sluji. Takto jasně a zcela konkrétně se vyjadřuje režisér R. Castellucci. Jeho výtvarná řeč je plná dalších symbolů, jako je na příklad velkolepá kružnice, kterou postupně plní krví.
Po své písni je Tannhäuser díky Alžbětině prosbě poslán jejím otcem lantkrabětem Hermanem do Říma, aby si od papeže vyprosil odpuštění. Když se zklamán vrací, bojuje za jeho spásu zase někdo jiný než on sám – Wolfram ve jménu Alžběty, kterou celá léta beznadějně zbožňuje. Tannhäuser je díky těmto dvěma lidským bytostem spasen, jeho dřevěná hůl se zázrakem zazelená, ale až ve chvíli Alžbětiny a jeho smrti. Tannhäuser jedná svévolně podle svých nekontrolovaných hnutí, režisér staví inscenaci ze svých mnohovrstevnatých nápadů, někdy tak složitých, že jim divák nemůže úplně porozumět. Sólisté se režii podřídili, sbor plnil zejména svou pěveckou roli, výrazné pohybové úkoly dostávali tanečníci a tanečnice BODHI PROJEKTu a SEAD Salzburg.
Lipský Gewandhausorchester řídil jeho lotyšský šéf Andris Nelsons, který jej vede už od roku 2018 a jeho mise byla prodloužena do roku 2027. Výraznou, až rozvláčnou předehru vystřídaly méně kontrastní plochy, prvním dvěma jednáním jako by chybělo dirigentovo hlubší emocionální ponoření do tématu. Hudba zněla závažně, ale její výraz měl ke strhujícímu dojmu daleko. Až třetí jednání se vrátilo k průraznosti předehry. Také energičtější zapojení Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Michael Dvořák) a Bachchor Salzburg (Benjamin Hartmann) přišlo až v závěru. Na konci opery zněla Wagnerova hudba opravdu důstojně a plně. Na jevišti byly dva katafalky označené křestními jmény představitelů Tannhäusera a Alžběty, překvapivě tedy JONAS a MARLIS. Pro mě je toto pojmenování za hranicí vkusu, byť s ním jistě oba pěvci souhlasili. Na katafalcích se průběžně předváděl stupeň rozkladu obou těl – neustále je odváželi a přiváželi jejich novou podobu – až se nebožtíci změnili v kostry a potom už jen v popel, který se nakonec symbolicky alespoň v malém množství rituálně smísil.
Tato inscenace Romea Castellucciho měla svou první premiéru roku 2017 v Mnichově. Tentokrát do ní v Salzburgu vstoupil Jonas Kaufmann debutující v roli Tannhäusera, který inscenaci spolu s představitelem Wolframa von Eschenbach doslova vévodil. Jonas Kaufmann jako plnokrevný Tannhäuser, Christian Gerhaher v roli Wolframa von Eschenbach s ukázkovým Sprechgesangem a působivou emocionalitou, kterou dokázalo ocenit i obecenstvo. Marlis Petersen byla něžnou Alžbětou, ženou žijící mimo zemskou každodennost, Georg Zeppenfeld zpíval svého Lantkraběte Hermanna méně výrazně, než bývá zvykem. Efektnost inscenace převážila alespoň v tomto představení působivost hudebního nastudování Andrise Nelsonse (psáno z představení 9. dubna).
