Klasické operety, jež jsou jedním ze symbolů jisté dobové atmosféry zejména střední Evropy, patří dodnes k titulům, které příjemně osvěží sezónu zejména operních scén. Jejich současná jevištní podoba je nicméně velmi často tvrdým oříškem, při čemž ryze historizující pojetí na jedné straně ani provokativní popření dobových kořenů na opačném pólu nejsou zřejmě přijatelným řešením.
Nedávná premiéra (3. 2. 2023) Lehárovy Veselé vdovy, kterou uvedla opera Národního divadla v Brně na scéně Janáčkova divadla, přinesla, podle mého názoru, velmi vyvážené pojetí. Je zcela přirozené, že večeru vládla hudba, a to nejen publikem jistě očekávaná Vilja či všemi tradičními flamendry oblíbené U Maxima jsem znám. Dirigent Jakub Klecker držel představení v báječném tempu i dynamice. Zvuková barevnost byla pak patrná zejména u sborových scén, Výtečné, velmi jisté výkony sólistů (v premiérovém obsazení Veronika Rovná, Roman Hoza, Martin Šrejma, Jan Šťáva, Andrea Široká a další) pak potvrdily skutečnost, že klasická opereta patří dnes bez pochyby do interpretační sféry operních souborů. V této souvislosti je nicméně třeba ocenit, jak operní sólisté zvládali zákeřná úskalí činoherních textových pasáží.
Ostatně, dominanci hudby nad tradičně prostoduchým dějem si zřejmě uvědomili i autoři jevištní podoby díla. Velkoryse pojatá scéna Davida Janoška měnila dějové prostředí jen náznakově a nabízela obrovský prostor s minimem detailů sboru i sólistům. Onu nezbytnou vůni klasické operety nabízely divákům především kostýmy (autorka Zuzana Přidalová). Důstojníci v uniformách plných zlatého třpytu a salonní elegáni ve fracích měli své protějšky v dámách v bohatých toaletách s kanýry, vlečkami a v čelenkách s mohutnými pštrosími pery. Mnozí diplomaté ve víru Paříže svým stylem pochopitelně nezapřeli svou snad balkánskou domovinu „Pontevedro“. Byla jich všech plná scéna, kam až oko dohlédlo. Inscenace by tak působila místy skoro koncertně, nebýt režie Magdaleny Švecové, která udržovala všechny zúčastněné v neustálé aktivitě, ba v nekonečném pohybu, V některých momentech divák vycítil i její lehce ironický, ale vlídný nadhled, ke kterému inscenovaný operetní příběh zcela přirozeně vybízí a inspiruje. Choreograf Martin Pacek, který se podílel také na režii, dokázal stmelit taneční či spíš vůbec pohybový projev všech zúčastněných obdivuhodným způsobem. Čísla tanečníků, která tradičně osvěžují atmosféru představení, tak nikterak separátně nevyčnívala, ale byla „jen“ perlivými okamžiky živého celku. Pohybový výkon operních sólistů i sboru byl v mnoha momentech obdivuhodný. Jak to Martin Pacek dokázal, snad ví jen on sám.
Nová brněnská Veselá vdova jistě potěší diváky, kteří tento titul znají již desítky let v mnoha podobách a doma u skleničky pak srovnávají napříč divadelními generacemi. Její brněnská premiéra však naznačila (na příkladu mého neznámého mladého souseda, který se evidentně celé tři hodiny spontánně bavil), že bude příjemným, možná i docela objevným večerem bez věkových hranic.
