Pucciniho opera La fanciulla del West se stala první premiérou letošní sezony Vídeňské státní opery. V rakouské metropoli byla na zdejší prestižní scéně hrána poprvé před sto lety, premiéru 24. října 1913 v režii Hanse Gregora řídil dirigent Leopold Reichwein, poté se objevila na repertoáru nově ve třicátých, padesátých a sedmdesátých letech. Od 5. října 2013 je k vidění opět nová a velmi úspěšná produkce, kterou hudebně nastudoval dirigent Franz Welser-Möst a inscenoval režisér Marco Arturo Marelli . Ve Vídni se hraje ve hvězdném obsazení. Klasický milostný trojúhelník, srovnávaný často s dramatickou vyprávěcí linií Pucciniho opery Tosca, graduje v díle o kalifornských zlatokopech z období zlaté horečky 1849–1850, na bázi vztahů mezi barmankou Minnie (Nina Stemme ), šerifem Jackem Rancem (Tomasz Konieczny ) a vůdcem lupičské bandy Dickem Johnsonem / Ramerrezem (Jonas Kaufmann ). Švédská sopranistka Nina Stemme dokázala v poměrně krátké době od červnové premiéry opery Richarda Wagnera Tristan a Isolda , v níž triumfovala ztvárněním hlavní role ve Vídeňské státní opeře, nastudovat opět na zdejší scéně velkou titulní postavu. Energickou barmanku Minnie hrála na premiéře s plným dramatickým vkladem, zejména v okamžicích, kdy se vrhala vášnivě a otevřeně do složitých situací. Ve všech hlasových polohách zpívala hezkým a sytým hlasem. Náročné velké intervalové skoky zvládala nádherně, bel cantem i s citem pro verismus. Příjemně znějícím bel cantem ovládl operu i její německý kolega Jonas Kaufmann, který s Ninou Stemme vytvořil na jevišti krásný pár, zejména jejich milostné duety na konci prvního a na začátku druhého jednání byly ukázkou vynikajícího hudebnědramatického umění.
Debut Kaufmanna v roli cizince Dicka Johnsona ze Sacramenta a posléze odhaleného vůdce lupičské bandy Ramerezze přinesl pěvci v závěru právem bouřlivé ovace. Charakter gentlemana, svůdce Minnie a gangstera předvedl s velkou vnitřní koncentrací, empatií a s mnoha výrazovými odstíny na vysoké pěvecké i herecké úrovni. Šerif Jack Rance byl silným sokem v milostném trojúhelníku příběhu, výjimečný polský barytonista Tomasz Konieczny s ušlechtilým zabarvením hlasu, vytvořil z role rozervance, který svůj boj do posledních chvil nevzdává. Na premiéře sklidili Nina Stemme, Jonas Kaufmann a Tomasz Konieczny obrovský aplaus.
Dirigent Franz Welser-Möst a Orchestr Vídeňské státní opery podali mimořádný výkon. Partituru bohatou nejen na různé hudební styly, kdy se do opery promítá i jazz, lidové a indiánské melodie či spirituály zvýrazňující prostředí děje situovaného na americký kontinent, zahrál orchestr bravurně. Z Pucciniho skladatelského vkladu rozšířené orchestrace vytěžil dirigent maximum. Střídání silných vyhraněných emocí s lyrickými a poetickými momenty v rozličných jevištních situacích doprovodil orchestr výstižně v plné šíři spektra barev, v bohatém rozpětí dynamiky a technicky mistrovsky.
Režisér a scénograf Marco Arturo Marelli přenesl původní prostředí i dobu příběhu do současnosti, a ačkoliv nese zodpovědnost i za světlo, uzavřel příběh v ponurém a temném prostoru. Postavy nechává pohybovat se ve skladištním prostředí, kde jsou kontejnery, bar a později i prostý byt Minnie. Sbor v podobě kolektivu zlatokopů efektně nechává proudit ve třech úrovních výšky scény. Hlavní konflikty mezi postavami situuje na jeviště, takže z perspektivy sboristů probíhají jednání i v jakési hloubce. Scéna je velmi zahlcena a při velkém množství lidí nepůsobil zpěv ve všech obrazech jasně a zřetelně. Soulad s orchestrem se občas zvukově střetl tak, že muzikanti v některých pasážích dominovali nad pěvci. K symbolickému otevření prostoru dochází až ve třetím aktu, kdy Minnie zachrání před oběšením svého milence a svobodně s ním odlétá pestrým zářivým balónem vstříc šťastné budoucnosti. Kostymérka Dagmar Niefind se přizpůsobila záměrům režiséra, mnohé diváky překvapil především kostým a rudé vlasy Minnie, která v obklopení zlatokopů splynula s jejich sociální vrstvou. V květovaných šatech od druhého aktu však mířila odvážná barmanka navzdory překážkám za svou první velkou láskou. Z vedlejších rolí vynikli pěvecky především Boaz Daniel (Sonora), Norbert Ernst (Nick), Hans Peter Kammer (Sid), Paolo Rumetz (Ashby) a Clemens Unterreiner (Happy), jejichž epizodní výjevy byly i příkladnou ukázkou drobných charakterových studií.
Ve Vídeňské státní opeře sklidila nová produkce velký úspěch a po delší době diváci na premiéře neprojevovali negativní reakce, „bučení“, ale jen spontánní nadšené ovace.