V hledišti se před představením objevil podivný malý pán v bílém obleku a klobouku. Vypadal přízračně a popleteně – namaskován nabílo (tenorista Ya-Chung Huang). Chvílemi si něco zapisoval, asi nápěvky mluvy, zkrátka Janáček. Domotal se na jeviště, kde očividně překážel mezi techniky, kteří sestrojovali obří vážku. Místo zvířátek tu vidíme postavy ze všech možných pohádek a divadelních kusů včetně Otella a Desdemony, Odetty a Prince z Labutího jezera, všecko všecičko, králové a královny, Orient, zlato, pestrost. Janáček na sebe bere náznak kostýmu Rechtora, Komára, Kohouta, Lapáka, Datla a zpívá za ně, naznačí i chuť stát se Lišákem Zlatohřbítkem. Ten sice zůstal kalhotkovou rolí, ale Jana Kurucová jej dělá mužně, tvrdě, halasně. Zpívá dobře. Kupodivu mají s Bystrouškou pod civilním oblečením přiléhavý „liščí“ kostým – trikot, uši, ocasy. Svléknou se do nich, jakmile se sblíží. Bystrouška viditelně otěhotní (bříško se jí vzedme), Lišák jí pomáhá rodit liščata. Kluci Frantík a Pepík mají velké kulaté papírové hlavy, na Faráře se vrhne stádo protestujících feministek, všechny mají na tričkách zezadu český nápis „Nový svět“, zepředu jsem nestačila přečíst. Harašta (Marcell Bakonyi) přiveze jakousi dřevěnou bednu, vyklube se z ní rakev. Nasedá do jakéhosi kombajnu s lopatkami vytvořenými z notové osnovy plné not a přejede ležící pohádkové postavy. Po nich pak sbírá nevelké zkrvavené zvířecí mrtvolky zbavené kůže, které navléká na provázek. Vyrábí tvar ženské postavy, která obývá tu rakev. Náhrada za mrtvého zajíce, možná i za Terinku. Janáček k sobě přitiskne nějaké to zvířátko a už má své bílé sáčko od krve.
Dobře se to popisuje, ale nelze jen takto. Norský režisér Stefan Herheim domestikovaný v německy mluvících zemích, od této sezóny nový intendant Theater an der Wien, si s Bystrouškou pohrál podobně jako kdysi s Rusalkou. Jeho smysl pro zvláštní humor je pověstný – moje nejoblíbenější postava v jeho Rusalce je Lovec. Byl v indiánském oděvu, stál na sídlištním balkonu, kde pěstoval i kouřil marihuanu a přitom zpíval: „Jél mladý lovec jel a jel, laň bílou v lese úviděl“. Žádná poezie, žádná lyrika. Krvavá detektivka. Viděla jsem však teď v říjnu v Mnichově Herheimova působivého čisťounkého Petera Grimese. Na Brittena si netroufnul, ostatně kde tam vzít humor, ale takový Dvořák nebo Janáček, ti to schytali. Po pravdě řečeno, viděla jsem od Stefana Herheima jen pár inscenací a nemohu soudit… Režisér to bezpochyby je a jeho jevištní mluva je opravdu svérázná. „Lyrika“ se dostavila v Bystroušce až ve třetím jednání. Nejen Janáček šel z role do role, podobně vytížená je také mladá talentovaná česká pěvkyně Alžběta Vomáčková, která je paní Revírníkovou, slepicí Chocholkou, Sovou, paní Páskovou. V jevištní dílně si s manželem Revírníkem vyrábí velký hříbek a obří model lidského srdce. Ona natírá část srdce, do jehož útrob vpadne umírající Janáček a manželé Revírníkovi jej přiklopí právě tím čerstvě natřeným chybějícím kusem jako dveřmi. Závěrečný Revírníkův monolog je v obklíčení všemi divadelními postavami a paní Revírníková svůdně usedá na právě vyrobený a natřený hříbek. „Manželské štěstí.“ Předtím Revírník zastřelil Bystroušku. Nechtěl! Ó Herheimův specifický smysl pro operní humor! Svůj značně cynický přístup k Bystroušce potvrzuje režisér v programu k inscenaci mj. takto: „Es geht also auch um die Entzauberung der Welt, der wir den Zauber des Theaters entgegensetzen.“ Jde tedy také o odčarování světa, který stavíme proti kouzlu divadla.
Scénografie je proměnlivá a polystylová. Vedle divadelních rekvizit, paruk, scénografické dílny je tu les, za nějž by se nemuselo stydět žádné barokní divadlo, velkou roli hraje světlo. Dirigentka Giedrė Šlekytė má k Janáčkovi slyšitelný vztah, její pojetí je lyrické a zpěvné, orchestr hraje právě tak. Pěvci jsou pohybliví, nemají daleko k tanci. Bystrouška je mladá, temperamentní, zpívá vylehčeně (Mélissa Petit). Revírník je zemitý, bezproblémový (Milan Siljanov), akce střídá akci, vychází z toho veselohra s hororovými prvky.
Divadlo na Vídeňce je teď v rekonstrukci, tak Bystroušku uvedli v hale E centra umění Museumsquartier. Scénografie Silke Bauer, autorkou kostýmů je Doris Maria Aigner, světelný design vytvořil Paul Grilj spolu s režisérem. Viděla jsem reprízu 25. října.
