K jevištnímu dílu Leoše Janáčka se přihlásila Oper Frankfurt inscenací jeho operní bilogie Výlety páně Broučkovy. Jde o dílo posvěcené Janáčkovou genialitou, ale dnes ve stínu pětice jeho oper, které se staly kmenovým repertoárem všech operních domů světa. Frankfurtská opera má již tradici v uvádění moderních děl a opery 20. století jsou tu naprostou samozřejmostí. Janáčkovy Výlety páně Broučkovy tak připomněly nezastupitelné místo geniálního tvůrce v podobě moderní opery, jeho nenapodobitelný rukopis zde nachází svou specifickou podobu, jak už to u Janáčkových oper bývá, svým způsobem výjimečnou a neopakovatelnou. Janáček tu spojil smysl pro realistický detail s akcentací humorných prvků, ať už v moudrém, lidsky přívětivém humoru, tak i v satirické nadsázce. V pojetí hlavní postavy se ovšem Leoš Janáček od slavné literární předlohy poněkud liší. Svatopluk Čech pojal pana Broučka coby prototyp onoho „čecháčkovství“, neomaleného a přitom přizpůsobivého všem okolnostem, jako typ člověka, který se řídí nejen myšlenkou „jaký kroj, tak se stroj“, ale pro nějž je přízemní materiální uvažování naprostou samozřejmostí. Jakékoliv vyšší ideje jsou mu cizí, natož aby za ně bojoval, či dokonce riskoval život. I Janáček podobně jako Svatopluk Čech konfrontuje měšťáckou přízemnost pana domácího se světem estétů, žijících na Měsíci toliko uměním, anebo husitů, odhodlaných za své ideje bojovat až do poslední kapky krve. Těžko říci, zda to byl záměr Leoše Janáčka, ale – marná sláva – dnes je nám vnitřní svět Matěje Broučka při vší své přízemnosti jeho obzoru dobrého piva a vepřové se zelím a knedlíkem bližší než horování a euforie, která provází uměnímilovné Měsíčňany stejně jako sektářsky nesmlouvavé husity, ale Janáčkova hudba má svou proměnlivost, satirické ostří se co chvíli láme v jímavou lyriku mladých milenců či v posedlost abstraktními city, které Janáček s takovou vehemencí postihl v jednotlivých scénách své opery.
Frankfurtská inscenace v hudebním nastudování přinesla dokonalý obraz janáčkovského stylu. Dirigent Johannes Debus na jedné straně dokázal zvukově propracovat sebemenší detail, na druhé straně pro tuto operu typické, naddimenzované plochy rozvinul v široce vyklenutých melodických obloucích, a to jak ve vokální linii, tak v dokonalé souhře jednotlivých nástrojových skupin orchestru Frankfurter Museumsorchester. Svou úlohu po pěvecké stránce zvládl beze zbytku i sbor Chor der Oper Frankfurt. Rovněž tak sólisté se předvedli v jedinečně propracovaných postavách v osobitém výraze, využívajíce plně principu trojrolí, aby tak propojovali jejich vnitřní svět v kontrastu se satirickou nadsázkou či psychologicky věrohodnou podobou osob, které v teatrální hyperbolizaci postihují jejich vnitřní dimenzi – groteskní polohu lidí vyšinutých, exaltovaných a o své výjimečnosti nezvratně přesvědčených. Jedním z nich byl Aleš Briscein, který především upoutal svým osobním šarmem, ten uplatnil jako vnitřně napružený malíř Mazal v lyrické poloze zamilovaného mladíka stejně jako potřeštěný Měsíčňan Blankytný, pro nějž jsou příznačná slova „bouře šílenství mnou zmítá“, nebo pro myšlenku vojenského ataku horující Petřík. Aleš Briscein překvapil navíc pěveckou suverenitou v náročné vysoké poloze, jeho „céčka“, ba dokonce „déčka“ byla naprosto fascinující. Znamenitá byla i Juanita Lascarro jako rozdurděná Málinka i exaltovaná Etherea a také nábožensky fanatická Kunka. V plastických, detailně vypracovaných polohách mísících vhodně realistický detail s komediální nadsázkou také zaujali v trojrolích Simon Bailey (Sakristián-Lunobor-Domšík) a Andreas Bauer (Würfl-Čaroskvoucí-konšel), zvlášť exponovanou hereckou nadsázkou v trojroli chlapeckých postav zapůsobila Anna Ryberg jako přičinlivý pikolík, poblázněné zázračné dítě a náboženskými spory zcela vyšinutý žák. I v dalších trojrolích umělců našli svou příležitost, a to především v postavách měsíčních umělců, Björn Bürger jako básník Oblačný, Peter Marsh jako komponista Harfoboj a Michael McCown jako malíř Duhoslav, zatímco jejich role v úvodních scénách i v exkurzu do historie byly povýtce epizodické. V centru všeho jevištního dění stál pochopitelně představitel pana domácího Broučka Arnold Bezuyen, který s jedinečnou vnitřní proměnlivostí dokázal barvitě postihnout jeho pozici v jednotlivých situacích. Místy byl sympatický, fandili jsme mu ve světě plném fantasmagorie a zvůle, jindy zase jsme se spolu s autory vysmívali jeho zbabělosti a přizpůsobivosti. Také pěvecká stránka, kde exceloval v celém rozsahu partu, vždy s komediální akcentací každé fráze, byla skvělá. Byl to prostě ideální představitel této titulní role po všech stránkách.
Kamenem úrazu byl ovšem inscenační tvar. Režisér Axel Weidauer spolu s výtvarníky (scéna: Moritz Nitsche, kostýmy: Berit Mohr) se rozhodl dílo předvést v postmoderním duchu a děj aktualizovat. Přenesli ho z 80. let 19. století do současnosti, měsíční krajina nebyla pestrobarevnou feérií, ale jakýmsi nebarevným, šedivým konglomerátem nenápaditého aranžmá, kde ani tak vděčné scény jako čichání ke květům namísto jídla a pseudonacionalistická měsíční hymna neměly v sobě nic vtipného. Jakžtakž vyšlo horování umělců pro mecenáše Čaroskvoucího. Zde našla výrazová euforie odpovídající polohu, ale přesto zejména po pohybové stránce vyznívaly měsíční scény prázdně a bez fantazie. Ovšem ještě daleko problematičtější bylo pojetí husitské doby, kde namísto 15. století byla prezentována jakási obdoba „třetí říše“. Hlavní postavy ve vojenských uniformách wehrmachtu, husitský předák Petřík něco jako Goebbels a sbor, oděný ve svetrech a v konfekci 40. let minulého století, se choval jako zfanatizovaný dav. Citáty husitských chorálů tedy působily přesně opačně, než jaký byl záměr Svatopluka Čecha a pochopitelně také Leoše Janáčka postavit husity jako předobraz následováníhodných tradic a myšlenkového pomníku českého národa. Není divu, že jsme litovali chudáka pana domácího, který byl v závěru jeho snu tak krutě lynčován. Přesto však Janáčkova pátá opera Výlety páně Broučkovy díky své geniální hudební struktuře i díky soustředěnému pěveckému i výrazovému provedení všech zúčastněných vyzněla pozitivně.
Psáno pro: HARMONIE 8/2014
