Je to již dva a půl roku od doby, kdy mezzosopranistka Wallis Giunta okouzlila návštěvníky operního domu v Lipsku svým nastudováním Rossiniho Popelky. Pro rok 2018 byla zvolena mladou umělkyní roku v rámci International Opera Awards a v právě probíhajícím měsíci se z ní v Oper Leipzig stala Carmen, po které šílí i stánkaři, nabízející nezbytné předvánoční produkty v prostoru mezi Gewandhausem a budovou opery. Augustusplatz je v těchto dnech opravdu těžko průchozí, únik do útrob divadla, v němž se měl odehrát zážitek v podobě Bizetovy Carmen, tak byl logickým a nezbytným krokem.
Kanaďanka Giunta, zdá se, velmi ráda spolupracuje s režisérkou Lindy Hume. Vždyť to byla právě tato australská dáma, která z ní udělala nezapomenutelnou hrdinku italského mistra. Carmen nyní měla být o něčem jiném a úspěch to je dvojí. Hume vytěžila maximum ze své pěvkyně, Giunta vytěžila vše, co šlo, ze schopností své režisérky. Toto se navíc sešlo s mladinkým, avšak dnes již značně vyspělým hlasovým arzenálem, který se v krku tohoto mezza mění v tóny, které snad ani nemohou mít cokoliv společného se světem pozemským. Tato nezřízená chvála je plně promyšlena, není povrchní, je upřímná a byla během posledních let mnohokrát potvrzená, a proto zde může být takto bezostyšně vyřčena. Darem shůry v podobě okouzlujícího hlasu to ovšem nekončí. Stánkař možná zpěv neocení, nevídané herecké schopnosti a pěvkyninu vizáž už ovšem ano.
Kéž by se tak dalo hovořit o všech hlavních postavách, které se na inscenaci francouzské operní krásy podílely. Rozhodně lépe už jsem mnohokrát slyšel zpívat Olenu Tokar. To, jak v právě v Lipsku podala Rusalku, bylo obdivuhodné, potěšující a inspirativní. I tato mladá sopranistka má, dle mého soudu, díky svým schopnostem zářivou budoucnost zajištěnu, jako Micaela mě ovšem v daný večer potěšila jen zpola. Úvodní scéna a duet s Donem José, byly pěkné a slibovaly mnohé, slavná árie (omlouvám se za toto neobratné vyjádření, vždyť které slovo, která fráze, která scéna či která árie z Carmen není slavná?) mi však přišla prázdná a zejména vysoké tóny nezněly ukrajinské sopranistce dobře. Tento nedostatek ovšem nebyl ničím oproti výškám tenoristy, představitele hlavní mužské role. Leonardo Caimi má neobyčejně zajímavý spodní rejstřík, své kouzlo a jistou dávku atraktivnosti lze slyšet i v poloze střední, o krásném zpívání v patrech horních ovšem mluvit nelze. Sympatický Ital, který očividně oplývá i nemalým hereckým talentem, má na čem pracovat, jsem si ovšem jistý, že se výsledek dostaví. Escamillem byl albánský pěvec Gezim Myshketa. Jeho pěkně posazený baryton se sice intonačně občas pral s nástrahami svého partu, celkový dojem z jeho výkonu byl ale uspokojivý a nastudování toreadora lze označit za zdařilé. V roli Frasquity se pěkně mihl příjemný soprán Anety Ručkové, jako Mercedes bylo možno slyšet mezzosopranistku Christiane Döcker.
Autor scény a kostýmů, Dan Potra, to vzal od podlahy, a to doslova. Vše, co bylo do výšky půl metru, nabarvil od samého počátku na červeno jako předzvěst čehosi tragického. Hodilo se to samo sebou ke koridě, ke schodům a pohyblivé konstrukci ale zase tolik ne. Dvě posuvné stěny obřích rozměrů měnily během večera v jednoduché trajektorii svou polohu dle svého účelu, velké lákadlo pro oči to však skutečně nebylo. Scéna v krčmě, kde snad chyběl jen můj oblíbenec Ladislav Zibura se svými stakany, sice nepůsobila bezradně a staticky, nepochopím ovšem, proč nebylo sáhnuto alespoň po několika tanečnících z místního baletního souboru, kteří by jistě dokázali oživit i první polovinu dějství závěrečného, kde bylo pobíhání v kruhu vyloženě a s notnou dávkou ironie vyřčeno, překvapivě nudné.
Dirigent Matthias Foremny začal sice předehru zbrkle ve stylu Nézet-Seguin, krom několika momentů, o kterých by se dalo diskutovat, mu však Carmen vyzněla dobře. Gewandhausorchester mu zahrál pozorně a až na úvodní intermezzo k třetímu dějství, které prakticky nebylo díky neobvykle neukázněnému publiku slyšet, jsem byl s jeho hrou plně spokojen. Platí to i pro sbor (sbormistr Thomas Eitler-de Lint) a zejména pro ten dětský (sbormistryně Sophie Bauer). Tak nádherně dětmi zazpívaného Bizeta jsem snad ještě neslyšel.
