V nové inscenaci Z mrtvého domu, kterou uvedla Royal Opera House Covent Garden v březnu (poprvé za 90 let od vzniku opery), se děj odehrával v tělocvičně věznice amerického typu. Na jevišti se objevil už před předehrou mladý vězeň, patrně afrického původu; krátil si dlouhou chvíli hraním basketbalu a opakovaně se snažil strefit se do koše, umístěného vzadu. Vlevo byla jednopodlažní zasklená budova pro vedení, vpravo několik řad sedadel pro přihlížející vězně; scénický návrh nijak nenaznačoval sibiřskou trestnici Janáčkova libreta, popřípadě sovětský gulag minulého století nebo soudobou ruskou věznici. Polský režisér Krzystof Warlikowski, který inscenací v ROH debutoval, umístil příběh záměrně mimo Rusko, do jakéhosi univerzálního vězení.
Basketbalista nepřestal bouchat míčem o podlahu i po začátku předehry, čímž rušil poslech, a v inscenaci byla řada rušivých prvků, které odváděly pozornost od hudby. A jako by se režisér domníval, že by publikum jinak nemohlo pochopit poselství díla, přidal do inscenace i výňatky z několika dokumentárních filmů: mluvili v nich jak radikální francouzský filosof Michel Foucault o svých názorech na justici a povahu trestu (jeho výroky byly v titulcích v anglickém překladu), tak jihoafrický gangster. V Janáčkově posledním, stěžejním díle ovšem skladatel nepojednává soudní systém – o čemž svědčí i jeho výmluvná poznámka na titulní straně partitury: „V každém tvoru jiskra boží.“
Inscenace (koprodukce s lyonskou operou a bruselskou scénou La Monnaie) byla příliš rušná a zbytečně přeplněná řadou rádoby moderních prvků včetně obscénních nafukovacích panen; bylo v ní víc barev, než by člověk očekával ve vězení, a méně soucitu a solidarity, které Janáček zdůraznil v libretu i v partituře. V inscenaci navíc chyběl orel, Dostojevského i Janáčkův mocný symbol svobody: majestátní car lesů byl nahrazen zmíněným vězněm-basketbalistou jménem Eagle (Orel); a původní český text „Orel car“ v závěru opery – kdy se basketbalista znovu pokoušel vhodit míč do koše – byl přeložen v anglických titulcích jako „Eagle’s our man“ (Orel je náš člověk). Touto změnou v příběhu a překroucením překladu tak Warlikowski finále zdeformoval.
O orlu nebyla žádná zmínka ani v synopsi – ani slovo o jeho zlomeném křídle nebo o tom, že ho vězňové nakonec vyléčili a pustili na svobodu právě tehdy, kdy byl osvobozen i politický vězeň Gorjančikov. Vynechat tento klíčový prvek v synopsi (i když ne v samotném zpívaném textu) bylo proto zavádějící. A jak mi řekli někteří diváci, kteří viděli operu poprvé, děj se dal v inscenaci sledovat jen s obtížemi.
Pěvecké a herecké výkony (opera byla zpívána v češtině) však byly přesvědčivé: vynikli zejména Johan Reuter (Šiškov), Nicky Spence (Nikita a Velký vězeň) a veteráni mnoha janáčkovských inscenací – Willard White (Gorjančikov), Peter Hoare (Šapkin) a Graham Clark (Stařičký vězeň). Stejně dobré výkony podali i čeští a slovenští zpěváci – Štefan Margita (Luka Kuzmič), Ladislav Ergl (Skuratov) a Aleš Jenis (v trojroli Vězně, Brahmína a Dona Juana). Velmi dobrý byl i kanadský tenor Pascal Charbonneau (Aljeja, zde koncipován jako transvestita). V originále je ale role určena pro mezzosoprán, a dětský charakter postavy se proto v této inscenaci vytratil; ani Aljejův vztah s Gorjančikovem v ní nebyl zcela jasný.
Anglický dirigent Mark Wigglesworth je jedním z předních hudebníků své generace; má široký repertoár – dirigoval mimo jiné i Káťu a Pastorkyni – a dlouholeté vztahy s mnoha orchestry a operními scénami na celém světě. Hudebnímu nastudování Mrtvého domu bezesporu věnoval neobyčejnou péči (pracoval s novou kritickou edicí opery vydanou loni), a zvuk orchestru byl objevem. Uvítala bych však o něco ostřejší rytmiku v Janáčkových sčasovkách, a víc lyriky v některých pasážích.
Krzystof Warlikowski, který režíroval řadu oper na mnoha významných evropských scénách, prohlásil v roce 2004 v rozhovoru v polském deníku Rzeczpospolita, že opera je „vězení. Režisérův úkol je proto vstříknout život do struktur uvalených [na něj] partiturou a zkostnatělými konvencemi.“ Je však něco ‚zkostnatělého‘ v Janáčkově mistrovské opeře? Se svou téměř filmovou strukturou dílo daleko předběhlo svou dobu, a je stále moderní.
Velká umělecká díla není třeba transponovat a v rukou jiného režiséra mohla mít inscenace obrovský úspěch. Namísto toho rozdělila jak publikum (po premiéře byl produkční tým vypískán), tak recenzenty, z nichž někteří režiséra opravdu nešetřili. Významný kritik listu The Evening Standard označil inscenaci za „hrůzu hrůzoucí“, a recenzentka ve Financial Times poznamenala, že se inscenace „nestrefila“.
Inscenace zklamala i mne. Důležitou součástí zážitku z představení je i to, co do něj vkládají diváci. Pokud bude režisér pouze chtít za každou cenu prosadit svůj záměr, pokud bude chtít vysvětlovat různé prvky příběhu, protože nevezme v úvahu emocionální život a představivost samotných diváků, pak publikum těžko může to, co se mu na jevišti předkládá, skutečně sdílet, a nemůže se do celé divadelní zkušenosti nijak zapojit. A to celkovému dopadu inscenace nikdy nemůže prospět.
