Napsat o současném operním díle, že se vzpírá klasickým operním klišé, je již docela klišé. Záhada tyče slovenského skladatele Miroslava Tótha, která zazněla 21. června v Národním divadle v rámci přehlídky Opera nova, ovšem v tomto směru jde skutečně daleko a ne nadarmo se její autor v doprovodném textu hlásí k žánru „antiopery“. Jde o mysteriózní hudebně scénickou akci s minimem textu i zpěvu v klasické podobě. Jsou tu postavy, které vydávají zvuky, je tu náznak děje, jenž je ovšem skryt v husté mlze a ponechán domýšlení diváků. Ve třinácti scénách se odehrávají výjevy, které si každý z diváků může interpretovat po svém. Autor zmiňuje „podivně povědomý svět nočních můr, beznadějných návštěv v institucích a na úřadech, mazání paměti…“ a výjevy rámuje příběhem o základně na Plutu, odkud lidstvo chtělo expandovat do další galaxie.
Diváky při příchodu do sálu Nové scény již vítal svou hrou ansámbl složený ze symetricky rozsazených trojic trombónů a saxofonů, dvou akordeonů, bubeníka a perkusistky (s marimbou, tympánem a zvony). Uprostřed toho všeho elektrický kytarista a vpředu dirigující autor. Ouvertura byla poskládána z jednoduchého melodického riffu, který by se dobře vyjímal u některého z amerických minimalistů, ovšem postupně dramaticky gradoval a zároveň se rozpadal do chaotického bouření nástrojů. Oscilování mezi pevně danou strukturou a řízenou improvizací bylo zjevně jednou z důležitých rovin skladby. Ansámbl se opakovaně řítil do hlasitých výbuchů, aby se pak hudba zredukovala na dlouhý tón saxofonu nebo pomalé, napínavé odklepávání bicích. Jako hudební nástroj v jedné scéně posloužil také vysavač. Dirigent tvaroval svými gesty instrumentalisty i vokalisty a sám byl zároveň jedním z herců. Ukázalo se to hned v úvodní scéně, kdy taháním za provázek přímo ovládal ústa jednoho ze zpěváků, zatímco gesty druhé ruky modeloval hlasové projevy na zemi ležící skupiny. Spektrum toho, co hrdla aktérů vydávala, bylo široké – od „normálních“ tónů po hrdelní nápodobu porouchaného syntezátoru. V několika scénách herci hovořili jakýmsi pajazykem, na srozumitelná slova došlo jen na pár chvilek – především v sekci, kdy ze záznamu hovořily hlasy o potížích s přípravou představení – tedy tolik alespoň bylo možné z onoho fragmentu pochopit.
Scéně dominoval igelit. Visel nad ní a obaloval také těla herců. K němu se přidávaly jednoduché a zároveň efektně použité světelné efekty: blikající zářivky, světelná mřížka pokrývající celý prostor, několik přenosných svítících propriet. Jedna z nich – starý topinkovač – kromě světla rozžhavených drátů doplnil představení o aromatickou složku, když se do něj vložený chléb více a více připaloval za doprovodu dýmu a charakteristické vůně.
Záhada tyče je závěrem volné trilogie, jež začala představením Zázračná masážna tyč (2013) a pokračovala videooperou Tyč (2016, v Praze ji provedl orchestr Berg v roce 2017). Již v této videoopeře se vtíralo srovnání s estetikou režiséra Davida Lynche a cosi lynchovského jako by bylo i v Záhadě tyče. Snad až příliš nápadným pojítkem se světem Twin Peaks či Mulholland Drive byla postava pána v obleku pohybujícího se zvláštní chůzí, jehož zde ztvárnila tanečnice Irina Adreeva.
U díla, které neposkytuje divákům oporu v podobě děje, je třeba hledat jiné záchytné body. U Záhady tyče to bylo především napjaté očekávání toho, „co se stane teď“. Dílo se tedy posouvalo vpřed jako série očekávání a překvapení. Ta publikum několikrát dovedla ke spontánnímu výbuchu smíchu, jindy zapůsobila čistě fyzickým účinkem zvuku, kdy kombinace dechů a akordeonů vytvořila bezmála chrámovou vlnu zvuku. V částech, kde byla dominantnější kolektivní improvizace, se občas nedostavilo nic. Ovšem díky dobře načasovanému střídání scén měl celek spád a hodinová délka byla zcela přiměřená. Byla to hodina naplněná především nespoutaným a hravým žonglováním s prvky, které se na divadelní scéně nabízí, a také s očekáváním publika. Zařazením Záhady tyče na přehlídku Opera nova dokázalo Národní divadlo ukázat ten odvážnější pól současného hudebního divadla a bylo by skvělé, kdyby tímto směrem vykračovalo častěji.
