V rámci mezinárodního sympózia Brno Theatralia Conference 2018: Structural Approach to Art (Otakar Zich and the Prague Linguistic Circle Re-Considered) pořádaného Filozofickou fakultou Masarykovy univerzity, vznikl ve spolupráci Národního divadla Brno, Ensemblu Opera Diversa a Katedry divadelních studií projekt Divadlo jako syntéza umění: Otakar Zich v kontextu moderní vědy a dnešní potenciál jeho konceptů, kladoucí si za cíl vzkřísit zapomenutý odkaz Otakara Zicha coby hudebního skladatele. Pro tento účel vybrali inscenátoři Zichovu rozporuplně přijatou operu Vina. V roli paní Mařákové se představila Jitka Zerhauová, ústřední postavu Mínu ztvárnila Marta Reichelová, jejího bratra Jiřího Mařáka zpíval Tadeáš Hoza, Mínina milého Stáňu Hoška pak Václav Vallon a pokušitele a bývalého milence Karla Uhlíře zpěvák Aleš Janiga. Namísto celého díla však v sále divadla Reduta v sobotu 9. června zazněly pouze předem připravené útržky opery stylizované jako scénicky koncert. Aby se posluchači neztratili v ději, poskytl herec Tomáš Žilinský – kromě několika úsměvných poznámek – průvodní slovo k příběhu. Vzhledem k jakémusi až studijnímu charakteru provedení a především kvůli omezeným prostorám divadla byl velký orchestr nahrazen speciálně za tímto účelem vyhotovenou úpravou pro dva klavíry. Tuto redukci pořídil a konkrétní ukázky vybral dr. Brian Locke, o samotné provedení se pak postarali Jiří Hrubý a Jitka Houfová. Představení řídil a nastudoval Filip Urban, režie se ujal Vojtěch Orenič. Dokázala však opera vyjevit své kvality navzdory odstranění více než poloviny hudebního obsahu, s užitím dvou klavírů namísto velkého orchestru, prakticky beze scény a s pouhými zárodky jevištní akce?
V prvé řadě je třeba si uvědomit, jaký záměr se inscenátoři snažili naplnit. Pokud by kdokoliv přišel na představení v očekávání tradiční opery s kulisami, orchestrem a tříhodinovou délkou, odešel by nejspíš zklamán, neuspokojen a podstatně dříve. Původní opera připomínala v tomto podání spíše zpívanou zkoušku – zpěváci stáli u stojanů s notami a scénu tvořilo pouze promítané pozadí, pár židlí, voda a hroznové víno. Tato chudá a nedivadelní scéna však skrývala zvláštní pomrknutí směrem k divákům, neboť fotografie promítaná na stěnu sálu, zachycovala pokoj, ve kterém se odehrávalo inscenování díla roku 1929. Kontrastně k prázdné scéně působili zpěváci, u kterých nešlo přehlédnout, že byť museli trávit čas především u stojanů na noty, snažili se dodat svým postavám věrohodnost drobnou hereckou akcí, která byla stále ještě v souladu s koncepčním pojetím díla. Vzhledem k uvolněné atmosféře v sále, i mezi herci, mohlo být pro posluchače zprvu nezvyklé plynulé přecházení herců mezi kolegiálními úsměvy a svrchovaně autentickým přednesem zloby, strachu nebo zklamání. I tímto rysem připomínala inscenace spíše přátelské zkoušení než vážné provedení. Se svojí troškou do mlýna přispěl také moderující Tomáš Žilinský, který po celou dobu představení osvětloval průběh opery a nešetřil žoviálními vtípky, které po většinu času navíc vtipné skutečně byly.
Nejdůležitějším prvkem nicméně zůstává samotné hudební nastudování. Zpěváci předvedli vesměs velmi dobré výkony a komplexní pochopení svých postav – Tadeáš Hoza představil Jiřího Mařáka jako rozšafného a mírně roztržitého, avšak sympatického mládence, stejně jako strnulý a nezúčastněný výraz Jitky Zerhauové v roli paní Mařákové náhle roztál v lidově stylizované písni Opadal už z růže květ. Aleš Janiga v roli Karla Uhlíře výtečně vyzdvihl galantnost postavy, naneštěstí vzhledem k vybraným částem nelze posoudit, jak by vypadaly vyhrocenější polohy této role. Sametovým a bezelstným hlasovým projevem zaujal Václav Vallon v roli Mínina milého Stanislava Hoška. U Vallona se sepětí s postavou projevilo snad nejvíce a ve scénách, kde zpíval, se projevil jeho lyrický talent. Ústřední postava představení Mína Mařáková ztvárněná Martou Reichelovou představuje z hlediska zpěvu nemalou výzvu. Postava často mění rejstříky, v mnoha úsecích zachází až do melodických extrémů a nutno říct, že Reichelová se náročné role zhostila se ctí.
Velká zodpovědnost ležela na bedrech obou klavíristů, kteří měli za úkol nahradit celý orchestr. Oba klavíristé rozlišovali závažnost hudebních frází a pod vedením Filipa Urbana měnili výraz v závislosti na závažnosti scény. Taktéž z dynamického hlediska – fortissimem Zich skutečně nešetřil – se klavíristé snažili zastoupit bouřící žestě a uklidňující dřeva. Zichova hudba se, jak uvádějí i dobové kritiky, skutečně pohybuje často v extrémních polohách a to jak z hlediska tonálního, tak i dynamického. Nezajímavější je však právě syntéza něžné tonální hudby s rozšířenou harmonií plnou disonantních souzvuků. Klavíristé se snažili přenést alespoň část tohoto stylového pnutí do výsledné hudby. Nicméně…
Je třeba si znovu uvědomit, jaký cíl si scénický koncert Zichovy Viny kladl. Z hlediska operního provozu by takto koncipovaný kus ze zřejmých důvodů fungovat nemohl. Z představy tříhodinové opery v tomto provedení vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Tato koncepce může tedy fungovat jako ozvláštnění konference, díky kterému si účastníci mohli na vlastní uši ověřit kvality a nedostatky Zichovy hudby, otázkou však zůstává, do jaké míry stačí slyšet pouhou klavírní redukci, když značnou část výsledného hudebního výrazu většiny orchestrálních děl tvoří práce s barvou zvuku. Koncert nicméně prokázal, že Zichovo dílo je živé i v takto spartánských podmínkách a že by snad někdo měl konečně prásknout do stolu a říct: „Tak pojďme toho Zicha konečně nastudovat se vším všudy!“
Zichova opera Vina jako scénický koncert
