Návštěvníci opery Židovka, francouzského židovského skladatele Fromentala Halévyho, byli při premiéře v belgickém Gentu nemile překvapeni. Mnoho z nich si určitě kladlo otázku v jakém světě žijeme. Už reklamní šot v belgickém rozhlase upozorňoval na nedávné tragické nepokoje v Paříži, ulice před operou byla z větší části uzavřena, před vchodem stáli po zuby ozbrojení policisté, v opeře se mezi publikem pohybovali urostlí mladíci s vysílačkami a během představení a přestávky byly vchody a východy operní budovy uzamčeny. Jaký rozdíl s premiérou v pařížské opeře před 180ti roky. Tehdy dodal slovutný cirkus Franconi na každé představení 20 koní, jak se na nadcházející ‚Grande Opéra‘ patří, dnes nás tedy místo koní přivítali ozbrojení policisté.
Proč? Důvod byl jednoduchý, libreto Eugène Scribeho popisuje konflikt mezi židy a křesťany a v Belgii žijí velké menšiny židů a muslimů. Podhoubím většiny konfliktů je fanatická náboženská víra, zakořeněná intolerance a přehnaná pomstychtivost. Radikalismus je dnes často používaný pojem a ten také dominuje v příběhu mladé židovky Rachel, jejího otce Éléazara a křesťanského prince Léopolda, který je do Rachel zamilován, avšak je již ženatý s princeznou Eudoxie. Takový příběh nemůže skončit jinak než tragicky. Celý děj se odehrává na pozadí konstanského koncilu v roce 1414 a upálení Jana Husa. Léopold je opěvován protože přemohl husitská vojska a tím má Židovka dost silný český nádech.
‚La Juive‘, jak se opera ve francouzském originálu jmenuje, byla v 19.století velmi populární, v prvních padesáti létech byla jen v Paříži 500krát uvedena! Později upadla do zapomenutí, jistě tomu pomohlo i nacistické Německo. Před osmi roky Židovku s jistým ohlasem opět nastudovala pařížská opera Gerarda Mortiera a i když je z 35 oper, které Fromental Halévy napsal, zdaleka nejznámější tak je jen zřídka programována. K tomu přispívá i délka celého díla, zhruba pět hodin a obtížnost některých postav. Halévy psal Éléazara pro slavného tenora Adolphe Nourrita a Rachel pro sopranistku Marii Cornélii Falcon. Možná, že celá opera je dnes trochu zastaralá, ale Éléazarova prosba z 2.dějství a dramatický duet Rachel a Eudoxie ze čtvrtého patří k vrcholům operního umění.
Belgická inscenace Židovky (koprodukce s Nationaltheater v Mannheimu) velmi mile překvapila a to je zásluha dobře zvoleného týmu tvůrců, včetně obsazení. Nás musí potěšit, že hudebního nastudování se ujal Tomáš Netopil. Peter Konwitschny je ‚éminece grise‘ německé divadelní režie, proslavil se zejména režiemi oper Wagnera a Janáčka. Konwitschny vyloučil všechny bombastické scény, které doprovázejí francouzskou ‚velkou operu‘ a zvolil si naopak jednoduché srozumitelné detaily, jako modré rukavice pro křesťany a žluté pro židy. Skvěle vyzněl sborový závěr 3. dějství v muniční továrně, kde zaměstnanci u běžícího pásu v hudební rytmické synchronizaci sestavují bombové řemeny. V důležitých pasážích opery nechal jak sólisty, tak i sboristy hrát v hledišti, dokonce i mezi řadami s posluchači. Johannes Leiacker navrhnul působivou výpravu a současné kostýmy. Základ tvoří hliníkové mříže, které se dají rychle přemístit a tím také vědomě omezují volnost některých postav. Dominantní je v pozadí scény umístěné velké vykládané okno, jakoby právě přenesené z katedrály.
Tomáš Netopil se ve Vlámské opeře již dříve uvedl jinou francouzskou operou (Samson a Dalila Saint-Saënse) a proto dostal opět příležitost. Je v Belgii považován za jednoho z nejvýznamnějších dirigentů francouzské opery. Operní orchestr se sice nevyvaroval několika běžných malých nepřesností, ale hrál s velkým citem a ten Halévyho partitura nutně vyžaduje. Netopil se zde cítí jako doma, přespříští sezónu se do Vlámské opery vrátí s Janáčkovou Věcí Makropulos. Také sólisté byli výborní, zejména italský Němec Roberto Saccà (Éléazar) zazářil, víme jak je obtížné najít zaplatitelného tenoristu s hlasem pro bel canto-opery. Mladá Litevka Asmik Grigorijan (Rachel) mu herecky i pěvecky dobře sekundovala a to platí i o Nicole Chevalier (Eudoxie). Rus Dimitrij Uljanov jako kardinál de Brogni imponoval silným basem, jen Randall Bills nepředsvědčil svým mozartovským tenorem v roli Léopolda. Publikum bylo nadšené, váš recenzent také, tato inscenace si zaslouží nominaci ‚Opery roku‘ v Opernweltu.
